Relaxace pohybem

Když je člověk celé dny v práci přilepen pozadím k židli a od této se téměř neodtrhne, trpí tělo. Tedy zejména právě ta jeho část na židli ulpívající.

Člověku to zprvu ani moc nevadí, protože je na jednu stranu rád, že má konečně nějaké to teplé místečko, a na stranu druhou proto, že se bojí o svoji židli. Jenže pak začne protestovat tělo a je tedy nanejvýš záhodno s tímto neutěšeným stavem věcí něco podniknout.

A tak se náš úředník zařekl, že se začne aktivně věnovat pohybu. Aktivně – nikoliv jako doposud sledování televizních sportovních přenosů v poloze vleže na kanapíčku.

Zakoupil si tedy tepláky s logem renomované firmy a zamířil do parku, maje v úmyslu provětrat si plíce a dát si trochu do těla.

Vše se zdálo tak neskutečně prosté! Po dráze kolem travnaté plochy tu ladně kroužilo několik osamělých běžců a stačilo se k nim přidat. Přidal se, ovšem cosi mu říkalo, že ne tak ladně jako ostatní. Protože namísto aby se mu radostně rozbušilo srdce a on s uspokojením zdolával jednu metu za druhou, začaly jen zrazovat nejprve plíce, pak klouby a svaly a nakonec i pevná vůle.

Pod záminkou změny cviků se tudíž svalil na trávník vedle běžecké dráhy a zde nepozorován lapal po dechu, aby poté, co se přiblížil kdosi z jiných běžců, předstíral kliky. Udělal jeden, a to necelý. Tedy dolů a… namísto nahoru plác sebou do něčeho, co snad byla jen zvlhlá hlína.

To už budou lepší sklapovačky. Skvělá záminka, jak si odpočinout pod záminkou hledání suchého místečka pro provozování tohoto cviku. Jenže jaká to smůla! Sucho bylo vlastně skoro všude, žádná inspirace pro výmluvy, proč to nejde.
Svalil se na záda a vše mu bylo jasné. Musí současně zvednout obě nohy i hlavu s trupem a prsty rukou si dosáhnout na prsty nohou. Teoreticky to zvládl bravurně, prakticky však jen chvíli připomínal brouka, třepotajícího v posledním tažení svými nožičkami. A sám k broukovi v posledním tažení daleko neměl.

Ležel tu tak, než se z nebe sneslo prvních několik kapek. Skvělá záminka k vyhledání úkrytu pod střechou. Ovšem běda! Za svůj úkryt si zvolil… sousední tělocvičnu. Onen sál připomínající mu středověkou mučírnu s vybavením pro výkon práva útrpného.

A těch lidí kolem! Lidí čekajících na to, až ukáže, co v něm je. Nemohl zklamat. Jako nejschůdnější varianta se mu zdálo od stropu visící lano. Vyšplhá po něm vzhůru, tak vysoko, že zmizí ze zorného úhlu přízemních čumilů.

Chopil se provazu a jal se soukat nahoru. Jako pavouk nebo jiný provazolezec by se dozajista neuživil. Chvíli se houpal pár centimetrů nad žíněnkou, než jej přemohla přitažlivost zemská. Natáhl se pod šplhadlem jak dlouhý tak široký.
Reakce publika byla očekávatelná, a tak aby zamezil své diskreditaci, přesunul se k bradlům. Chopil se jich, aby zjistil, že jsou jaksi neočekávaně vysoko a ani na ně nevyleze, nemaje v sedínce trysku. Zoufalství.

Kdo uteče, vyhraje, blesklo mu hlavou a dal autorovi tohoto moudra za pravdu. Musí prchnout z těchto míst.

Najednou byl plný energie. Jak šlo o útěk z těchto míst, neváhal obětovat zbytky sil. Běžel, pádil, utíkal. Proč jenom jej však ostatní tak povzbuzují??? Aha! Přímo před ním byl můstek a za ním koza. Sice jen ta tělocvičná a nikoliv živá, ale i tak…
Dup, hup, bum!

Probral se až v nemocnici. Všechno ho bolelo, jako kdyby byl světovým šampionem po podání heroického výkonu.

Ale dosáhl svého. Pěkně se rozpohyboval, dal si do těla. Tak, že minimálně několik týdnů mu snad vyjma nočních můr nepřijde sport na mysl.

Článek byl uveřejněný v rámci Literární soutěže.