Hlavně pozitivně

To zase bude dneska den! Už to vidím. Je kalné ráno a ač je podle kalendáře zima, venku prší a prší. Člověk by to tedy řekl spíše jako to říkal děda Komárek ve filmu Na samotě u lesa, ale to se neříká. Takže jen co vylezu z domu, nateče mi do bot a já potom budu čvachtat celý den a dost možná nastydnu od nohou.

Jenže do odchodu z domu je ještě daleko. Napřed si udělám snídani. Hernajs, ty housky už jsou zase úplně gumové. Takže aspoň kafe… Proč mi ta varná konvice tak často vyhazuje pojistky? A proč ausgerechnet teď? Čert aby to vzal! Tak se aspoň posadím… no jo, jenže sedím v téhle malé místnůstce už takovou dobu a pořád nic! To asi ta včerejší čokoláda. Staví, potvora!
Opouštím byt v tom nejhorším nečase. Zajímavé, že najednou by to šlo! Mám nasednout do autobusu a jet za prací a zrovna teď se ta střeva musí ozvat!

Naštěstí jsem to vydržel až na pracoviště. Autobus měl samozřejmě zpoždění a tak přímo před šéfovým zrakem přibíhám, píchám si a pádím na erární WC, nedbaje jeho významného poťukávání na hodinky, že už jsem měl zařezávat.

Teď bych se konečně šel s chutí vrhnout na práci. Jenže s jakou chutí se na ni může člověk vrhnout, když zatímco papírů k vyřízení čeká celý stoh, v oné místnůstce žádný papír není? Když to, co nakonec používám jako provizorní řešení, je papír jednak pořádně tvrdý a drsný, a navíc, jak se ukazuje vzápětí, důležitý…

Sedím jako na jehlách a snažím se dát nadřízenému bděle na mne hledícímu najevo, že svým mimořádným nasazením vše doženu k jeho plné spokojenosti. A tak razítkuji, čtu, razítkuji, čtu, razítkuji, nečtu,… Sakra, co jsem to jenom orazítkoval? A proč si šéf musel vybrat ke kontrole zrovna tohle lejstro? Kdosi z kolegů už měl zřejmě dneska s tímto nadřízeným oplétačky a taje před ním svůj osobní názor jen potajmu na kus papíru napsal „Šéf je“ a přikreslil všem od puberty známý kosočtverec. A pod tím, úhledně vyvedeno, razítko a můj podpis. A co má razítko, to platí.

Absolvuji tedy zákonitě pobyt na šéfově malé podlahové textilii, tedy jsem povolán na kobereček. Šéf ani nenaznačuje, jak nerad se se mnou bude muset rozloučit.
Takže je po naději, že bych se mohl v dohledné době stát zástupcem druhého zástupce prvního zástupce šéfova zástupce. Naopak jsem rád, že si mne ve firmě nechají aspoň jako topiče.

Stěhuji se do kotelny, kterou před několika hodinami opustil můj předchůdce v „antonu“. Naposledy se chápu pera, jímž nedobrovolně podepisuji ztrátu svého dosavadního privilegovaného postu a jeho výměnu za teplé místečko u kotlů. Odteď budu už jen tahat kolečka s uhlím, dýchat kouř a prach, budu jako největší z předlistopadových disidentů. Jen to vypadá, že ne jen dočasně, ale doživotně, protože v mém věku už asi nebudu mít čas čekat v této zemi obvyklých dvacet let, v kterýchžto periodách se to tu obracívá.

Co jenom řekne má choť, osoba to na úrovni, až se najednou vrátím jako čuně a přiznám profesní ústup a platový pád…?

Konečně jsem v práci skončil, konečně je za mnou tento den. Hrozný den? Ale kdepak. Právě naopak. Den přesně takový, jaký jsem si jenom mohl přát. Protože…

Jak ví všichni, kdo mě znají, trpím značnou obezitou, a bylo tudíž jen přínosné, že jsem ráno nejedl. Fakt, že jsem si ráno nedal kafe, je při výši mého krevního tlaku rovněž skutečností ocenitelnou. Díky svému pozdnímu příchodu jsem nebyl u toho, když mí kolegové laškovali se šéfovou sekretářkou tak, až tato podala na policii trestní oznámení pro harašení, a unikl jsem tak troše potěšení a přehršli potíží. Zatímco já se klepal před mým šéfem pro ono orazítkované lejstro, kdosi ještě výše se právě procházel lejstry šéfovými, v nichž prý neseděla čísla. Takové jeho malé domů, ze kterých se vyklubala pěkně velká domů. Takže ho odpoledne sebrali taky. Mne nikoliv, protože, jak se ukázalo, drsné lejstro použité při ranní velké velké potřebě bylo tím jediným, co mě s oněmi machinacemi mohlo spojit. Zatímco takhle? „Přece jsem chtěl na nepravosti upozornit a byl jsem jen a pouze za to přeřazen sem, do kotelny. Abych té mafii v kanceláři neviděl pod prsty.“ O mých schopnostech pak svědčí i nahrávka průmyslové kamery z dnešního rána, na níž všichni kolegové rozvážně „klimbají“ nad lejstry a jen sem tam dají berana, zatímco já kmitám a kmitám. Proč rozvádět proč, že?

Odcházím z práce nikoliv jako jedna z šedých úřednických myší, nýbrž jako prozatimní (a zřejmě nejen prozatimní) šéf. Jako jediný, který se vzepřel této úřední zvůli, nedbaje negativních důsledků tohoto. Příští týden zamířím zrána rovnou do křesla nejvyššího.

Proč až příští týden? Protože jsem přesně podle ranního očekávání v promáčených botách nastydnul a tak se hodím pár dní marod. Třeba mi to uznají i jako pracovní úraz, když jsem zřejmě nastydnul až v kotelně.

Prostě lidi, nebuďte pesimisty. Neotravujte svým škarohlídstvím život ani sobě, ani jiným. Hleďte na život s optimismem, vychutnávejte si ho plnými doušky. Radujte se z každého okamžiku. Protože nikdy nevíte, co dobrého vás už zanedlouho potká.

Neproklínejte dne před večerem.