Relaxace cestováním

Občas už si člověk vážně připadá jako pes uvázaný u boudy. Ba nejednou ještě hůř, protože i takového psa u boudy chodí každý aspoň trochu solidní páníček sem tam venčit, zatímco na člověka se zákony proti týrání zvířat bohužel nevztahují

A nemůže-li to člověk už vydržet, je jedinou cestou, jak ulevit své mysli, pořádný výlet. Nebo ještě lépe úlet, pokud má člověk tedy peníze na letenku. Takové vybočení ze stereotypu rozhodně nebývá na škodu, ba právě naopak. Ovšem má-li člověku tento druh relaxace prospět, musí v první řadě zapnout mozkové závity. Protože ne každá cesta za hranice všedních dní a státu je právě tou pravou a je tedy třeba rozhodnout se nejen v otázce „za kolik“, ale i „kdy“ a „kam“.

Protože není na světě státní útvar ten, aby se zavděčil lidem všem. Vždyť vezměte si třeba takového člověka duše ryze samotářské, kterak se z jeho děsícího „přelidněného“ okresního města přemístí do samotného centra dejme tomu New Yorku, jenž má obyvatel hnedle tolik co celá naše vlast. Nebo naopak co takový jedinec, jenž neobklopen davem strádá a najednou se ocitne na sice krásném, ale opuštěném ostrůvku uprostřed oceánu? Co pivař, ocitnuvší se v oázičce uprostřed Sahary, v níž není ani čisté vody nadbytek? Co ten s mořskou nemocí, jenž se ocitne na lodi a je z tohoto natolik zdeptán, že se modlí, aby to byla Costa Concordia nebo Titanic a aby šli co nejdříve k pevnému dnu? Co zběsilý plavec v samém středu vyschlé Afriky, co teplomil poblíž pólu?
Prostě je třeba zvolit pro relaxační účely zdánlivě co nejvhodnější destinaci. Po čemž však nemáme vyhráno.

Protože jestliže už se dnes našinec zmůže na jízdenku či letenku vcelku snadno a státní hranice jsou nejednou ryze teoretickou záležitostí, s cestovním papírováním je to jiné.

Pomineme-li státy, kde je našinec z důvodů ideologických a podobných nevítaným, nemusí to nutně skončit dobře ani u států s námi údajně spřátelených, přesto však tu a tam i vízově povinných. Třeba proto, že by mohlo být usouzeno, že by se nemusel vrátit, jako tomu bylo dejme tomu při mé fuckanadské anabázi, třeba proto, že by se tam a tam nemusel umět chovat adekvátně tamním exotickým dobrým mravům, třeba proto, že by si mohl nepadnout do noty s tamními infekcemi a jejich přenašeči,… kdo ví, co všechno na takového poutníka čeká.
A kolik jen injekcí a jiných lektvarů musí člověk nejednou vstřebat, aby mohl do vytčeného cíle! Leckdy nedokáže ani přečíst názvy neduhů, jež v dalekých krajích číhají.

Ovšem myslí-li člověk hlavou, pokud možno navíc ne docela dutou, nakonec si vhodný cíl jistě najde. Tu v sousedství a tu třeba i na opačném konci světa, ten výrazně movitější dnes už třeba i v přilehlých končinách vesmíru.

A může vyrazit. Odtrhnout se od každodenní reality a zmizet v zemi, kde mu nikdo nic nevyčítá, nenadává, nepochlebuje, nežádá ani nevnucuje,… A činí-li tak, je to vlastně jedno. Protože mu našinec prostě nerozumí nebo snadno neporozumí.

Cesta do ciziny prostě prospěje nejednou na těle i na duchu. Z vlastních bohatých zkušeností ji mohu vřele doporučit.

Článek byl uveřejněný v rámci Literární soutěže.