Relaxace divadlem

Člověk je tvor kulturní. Prý. Protože nelze nenabýt při pohledu kolem sebe dojmu, že ve srovnání s jedincem za kulturního označovaným nebyli nejednou barbaři žádnými barbary a Vandalové vandaly.

Našinec prý je tvorem ctícím umění, ovšem na takovém umění je nejednou největším uměním vůbec poznat, zda umění uměním vskutku je a kde se v takovém umění umění vlastně ukrývá.

Ale budiž – vezměme tentokrát za bernou minci, že člověk je tvor kulturní, ať už si myslíme cokoliv. A tak není divu, že nejeden z našinců může po hektickém dni, týdnu, měsíci, roce či ještě delším údobí, po době zmaru, podlehnout touze načerpat nových sil a optimismu ve formě kulturního prožitku. Jakým tento může být?

Člověk může vyrazit třeba do divadla. 

Kterýžto počin vyžaduje v první řadě zjistit, co vlastně dávají, protože člověk, jenž dlouhodobě nevybředl z marasmu, sotva nabyde nové vitality při ponuré truchlohře, člověk zakopávající o zločin na každém kroku sotva zaplesá při detektivce a jedinec pod pantoflem stěží zajásá při hře propagující ženskou emancipaci. 

Dále je třeba zakoupit vstupenky, nedbaje na to, že by si za tuto částku mohl dopřát tu to a tu ono, a vhodně se ustrojit, protože ta tam je doba, kdy bylo umění orientováno na pracující masy a úderník byl vítán třeba i v roztrhaných montérkách.

A pak najednou vstupuje našinec ve společenském úboru do kulturního svatostánku, v němž se to jen hemží večerními róbami, slušivými toaletami (doufám, že víte, které mám na mysli) a saky s kravatami či motýlky. Galantní gentleman nabízí svému dámskému doprovodu rámě, úslužně se nabízí ku pomoci při odkládání svrchníku a před svým spočinutím na vyhrazeném místě vyčká usednutí dámy. Nešustí bonbony, nepřežvykuje jako to boží hovádko, nevrtí se a nepoužívá výrazů ze slovníku dlaždičova.

Hlediště se noří do tmy, opona se roztahuje a na scéně počíná děj. Ten, za nějž si člověk zaplatil v dobré víře, že jej nakrátko přenese do jiného světa, do světa oproštěného od každodenní všednosti. Člověk hledí, naslouchá a nekomentuje, ať už se mu toto nakonec líbí nebo nikoliv, dbá, aby mu nezazvonil mobilní telefon, nezapípaly hodinky nebo nevyšlo najevo, že dnes zapomněl pojíst nebo užít Espumisan. Prostě sedí a mlčky se kochá výkonem umělců, ať už tito ztvárňují kohokoliv.

Čas plyne a zvolil-li člověk žánr, hru a obsazení podle svého gusta, nabývá nových sil, nové chuti do života. Tedy toho, proč sem vlastně přišel. A po závěrečném potlesku se ubírá k domovu jako docela jiný, lepší člověk.

Minimálně tedy do chvíle, než třeba včas nepostřehne piráta silnic, projíždějícího v plné rychlosti svým vozem blízkou velkou kaluží.

Článek byl uveřejněný v rámci Literární soutěže.