Relaxace houbařením

Doba vymknutá z kloubů šílí a nejednou stačí jen málo k tomu, abychom i my zešíleli podobně jí.

Protože člověk se pořád někam či za něčím žene, po něčem prahne, o něco usiluje, drží se zuby nehty na svém postu či se pokouší vydrápat dokonce ještě na post vyšší a dost možná i nejvyšší, člověk se pořád snaží něco dokázat, něco stihnout, a přitom vidí, kterak se mu horizonty, jichž chtěl dosáhnout, vzdalují nebo se za těmito po jejich dosažení zjevují nové, ještě lákavější obzory.

Člověk se prostě žene vpřed, seč mu síly stačí, a žene se s takovou vervou, že se mu nejednou přestane dostávat sil nebo mu cestu zkříží nechtěné. Dejme tomu infarkt z těch věčných infarktových situací.

Jak z toho ven?

Snadná nebo alespoň relativně snadná pomoc. Pryč od toho všeho. Nejlépe do míst naprosto odlišných, tam, kde se zdánlivě zastavil čas. Třeba do lesa.
Protože stromoví, křoviny či jiná bujná vegetace spolehlivě oddělí člověka od šílejícího panelového světa. Od světa, kde kdo chvíli stál, již stojí opodál, jak již pradávno pravil klasik.

A protože majetnické touhy člověka vesměs ne a ne opustit a nejeden si tak klade i v takovémto případě otázku, proč by se tam měl vlastně vláčet, proč nespojit příjemné s užitečným. 

A tak můžeme vyrazit do lůna hvozdu kupříkladu vybaveni košíkem a kudlou, to abychom nabyli ztracené rovnováhy a zároveň se při troše štěstí i nepatrně obohatili na úkor matičky přírody. Houbaření totiž není záležitostí nikterak složitou. Vždyť vyjma už zmíněných dvou propriet toho člověk vlastně ani moc nepotřebuje, aby se přerodil v tvora zvaného houbař. Netřeba povolenek, netřeba zkoušek, poplatků, daní,… tedy aspoň prozatím, protože kdo ví, co nám mocní ve své bezbřehé libovůli v budoucnu nachystají…

Stačí vhodná obuv, v níž si člověk ani nenadělá puchýře, ani nepřivodí újmu způsobenou zakopnutím tu o to a tu o ono, čehož lesy skýtají přehršel, a nejlépe i takovou, již neprokousne ani drobeček zvaný klíště, ani potvora větší nesoucí hrdé jméno zmije.

Pak je třeba přiměřený oděv, tedy ten, jehož nebudeme želet ve chvíli, až tento zmažeme hlínou, smůlou či čímkoliv, co les skýtá, nebo až jej roztrhneme o leckde zákeřně vyčnívající nástrahy.

A pak už stačí jen vyrazit. Vnořit se do šera stromoví, proplétat se mezi listnáči a jehličnany a ubírat se vpřed se zrakem sice sklopeným k zemi, nikoliv však proto, že si to žádají nadřízení či veřejné mínění. Stačí bloudit mezi kmeny pod korunami, vydávajícími libou vůni, našlapovat na jemný mech či šustivé listí a jehličí, rozhrnovat křoviny a pátrat, zda se tam kdesi při zemi nekrčí nějaká ta tu malá a tu bezmála majestátní hlavička či klobouček lesního daru zvaného houba.

Je-li nám osud příznivě nakloněn, můžeme nalézt v nitru našich lesů nejeden leckdy i kapitální úlovek. Cosi, co nám dodá chuti do dalšího hledání a co později třeba i polaská naše útroby. Protože houba, to není jen ozdoba lesního podrostu, to je i laskomina z rodu těch dosti ceněných.

Jen na jedno je třeba dát si při počínání zvaném houbaření pozor. A sice na to, aby tato relaxace nebyla tou poslední v našem životě. Protože jak známo, všechny houby jsou jedlé. Některé však jenom jednou.

Článek byl uveřejněný v rámci Literární soutěže.