Lekce z anatomie

Už se vám někdy stalo, že jste šli k doktorovi úplně zdraví a odcházeli od něho po relativně krátké době celí špatní, zelení, na vratkých nohou, se žaludkem až v krku nebo ještě výše? Že jste k němu došli v nejlepší kondici a odcházeli skoro jako zombie?

Mně ano.

Bude tomu už řádově čtvrtstoletí, kdy jsem stanul poblíž lékaře a podle svědectví mých spolužáků následně hýřil všemi barvami. Spolužáků proto, že jsem tam tehdy nebyl sám, bylo nás tam povícero. Ovšem svým hýřením barev jsem se tu nikterak nedeklasoval, protože byli tací mezi námi, kteří byli na omdlení už u vchodových dvěří a na prahu se obrátili ke zbabělému úprku. A byla tu i jedna spolužačka, dnes navzdory tomuto lékařka, která po chvíli zdánlivého soustředění… upadla v mrákotách bradou do formalínu.

Ano, tušíte správně. Nebyl to lékař z těch, s nimiž se setkáváme při zdravotních komplikacích vyplývajících ze všedního života. Byl to lékař, který na nás všechny dost možná teprve čeká. Patolog.

Bylo nám něco mezi patnácti a osmnácti, když nám coby středoškolákům bylo umožněno navštívit patologii, abychom se koukli, co nás čeká. Totiž abychom se přiučili anatomii i v praxi, neboť šedá je teorie… Znáte to.

Že první spolužák odpadl hned u vstupu do budovy, bylo samozřejmé. Dalo se to čekat, protože Míra vždy dával přednost cigaretě před výukou a byla-li tu jedinečná možnost vymluvit se na nedostatečně silnou nervovou soustavu, využil ji.

Uvnitř nás navlékli do plášťů a galoší, což jsme ještě přežili bez úhony. Ne tak však již okamžik, kdy nám přivezli babičku. Po kterémžto počinu došel humor všem, vyjma kamaráda s pevným žaludkem, trénovaným pravidelně pitím neskutečného množství piva, jenž využil nastalého ticha k tomu, aby vymyslel rádoby vtipnou repliku: „Toník po pitvě čtrnáct dní plakal. Pak jsme se dozvěděli, že to byla jeho babička.“ Poprvé v životě jsem nebyl rád, že jsem spatřil obnaženou osobu opačného pohlaví.

Po zmíněném rčení naše řady mírně prořídly. Ne však tak masivně jako následně po otevření břišní dutiny, kdy se ukázalo, že nám dost možná ve snaze co nejdřív se nás zbavit nechali objekt zkoumání dost možná i dost dlouho odležet.

A když nařízli kůži na hlavě, srolovali obličej a počali vážit mozek, měli jsme my ostatní v hlavě již jenom jediné. Zoufalou touhu prchnout. V čemž nám samozřejmě bránila zarputilá hrdost, s níž nás pár vydrželo až do úplného konce.

Byť, jak zmíněno, jsem jistě nejenom já hrál ve tváři všemi barvami a kamarádka, dnešní MUDr, omdlela, aby se jí následně dostalo další Jobovy zvěsti, že jí na místech obličeje potřísněných formalínem porostou nějakou dobu fousy.

Přežil jsem to. Ovšem pevně věřím, že už se na patologii do konce života nedostanu.