17. listopad

K sedmnáctému listopadu bych měl mít vztah asi ze všech svátků nejvřelejší. Je nasnadě proč. Protože se přece slaví tak docela trošičku i kvůli mně.

I já jsem byl v té době na vysoké škole, i já stávkoval, cinkal klíči, skandoval, jásal i odsuzoval s masami mně podobných. Snad poprvé v životě naprosto dobrovolně, byť samozřejmě s malou dušičkou. Protože co jeden tenkrát věděl, co přijde, co bude následovat…

Měl bych na tento sváteční den být hrdý a hrdým jsem i dlouho byl. Navzdory všemu, co první polistopadové roky přinesly. Protože jsem poprvé mohl pocítit ten zvláštní pocit plynoucí z práva říkat a myslet si to, co chci. Protože jsem mohl držet v ruce legálně nabytou tvrdou měnu, mohl jsem poprvé vyrazit za západní hranice všedních dní, mohl jsem… Tolik jsem toho tehdy náhle mohl. Tak obrovské možnosti měl člověk před sebou!

Ovšem pak se vše jaksi začalo obracet směrem, který jsme tehdy jaksi neočekávali, po kterém bychom prahli možná v době nesvobody, ovšem rozhodně ne v dobách svobody. Kdy náhle i ti, kdo se naváželi do socialistické éry a radostně vítali nové pořádky, počali zvěstovat něco docela jiného, než nač jsme u nich byli zvyklí, než to, co od nich bylo lze očekávat. Třeba jen taková slova Krylova: „Demokracie rozkvétá, byť s kosmetickou vadou, ti, kteří kradli po léta, dnes dvojnásobně kradou.“ „Kádrují mě zdola shora noví pánové, přičinliví hoši z fóra v Hradci Králové.“ „Je mi z toho nanic a mám z toho srandu, zajódluju z hranic, sláva Vaterlandu.“ A jak náhle aktuálně počala znít slova, jež byla původně určena společenskému řádu starému a tak pasovala i na pořádky nové!  

Najednou jsme se ocitli v tom, v čem jsme být nechtěli a sami jsme se k tomuto opět dopracovali. Kdy se rozhoduje o nás bez nás. Můžeme zvolit koho chceme a výsledek je vlastně týž. Zvolíme sociálně mluvící politiky, abychom pak sledovali, jak jsou tito sociálně nápomocni především sami sobě. Zvolíme pragmatiky, kteří dělají dluhy stejně jako jejich přinejmenším flegmatičtí rozmarní předchůdci. Volíme ty, kdo slibují zavedení pořádku, a sledujeme soudní procesy, v nichž jsou tito odhalováni sami coby strůjci nepořádků nejhrubšího zrna. Můžeme si říkat, co chceme, ovšem opět s vidinou, že si za to natlučeme ústa. Jen již jaksi ne v rovině politické. Státu je to jedno, ovšem chlebodárcům nikoliv. A práce a peníze jsou třeba, a to až na pvním místě. Sledujeme, jak malé zlodějíčky polyká šatlava, zatímco ti velcí jsou nedotknutelnými doma nebo dokonce spokojeně si lebedícími v exotických krajinách.
Prostě „listopad“ mi hodně dal. Ale také hodně vzal. To, čeho mi vzal nejvíce, jsou iluze. Bohužel.

Kdybych dnes znovu mohl, znovu bych šel cinkat klíči. Ovšem už bych si nedělal iluze o své budoucnosti.

Článek byl uveřejněný v rámci Literární soutěže.