V nemocnici

Je-li člověk praštěný sám o sobě, nikdo s tím toho moc nenadělá. Protože co se dá napravit na hlavě takového praštěného jedince, že?

Zato je-li člověk praštěný někým jiným, pak tu tu větší a tu menší naděje na alespoň relativní spásu je.

A tak jsem se jednou ocitl v nemocnici i já. Praštěnej. Tedy praštěnej jako praštěnej a nikoliv praštěnej jako praštěnej, ač přece jen do jisté míry i praštěnej. A navzdory tomu, že se jednalo v podstatě o prkotinu, jakkoliv nepěkným způsobem nabytou a na první pohled notně nepěkně i vyhlížející, začal cvrkot.

Přišla první zdravotní sestra a ránu opakovaně vyčištěnou již v sanitce vyčistila znovu. Pak přišla druhá sestra a ránu vyčistila nanovo, byť tam toho už snad tolik k čištění být nemohlo.

Přišel první doktor a počal vyzvídat. Kdo jsem, kde jsem, který je den, kde bydlím, odkud jsem a kam směřuji. Prostě zjevně za účelem zjištění, zda se mi to v hlavě náhodou po oné ráně nikoliv osudu nepomíchalo nebo zda tamtéž nepanuje doba temna. 

Nikoliv.

Lékaře vystřídala další zdravotní sestra. Ač je to k nevíře, přišla mi opět vyčistit ránu vyčištěnou už teď víc než by bylo třeba. A ani ta nebyla poslední, protože rovněž její pozdější kolegyně (nebo že by to byla některá z těch předešlých znovu?) si přišla ještě jednou přeleštit moji hlavu.

Pak druhý doktor. Znovu vyzvídající, zda jsem si jist, co a jak, zda nemám v hlavě guláš nebo ještě něco horšího. Opět jsem odpovídal pravdu a nic než pravdu, ač nejsa pod přísahou.

Ránu bude třeba zalepit, žádné šití. A taky nejlíp protitetanovou injekci. Konec lékařského zákroku.

Další návštěva. Snad zdravotní bratr, snad student medicíny, snad nějaký začínající doktor. Snad desetiminutová demonstrace toho, jak málo toho do injekce vtáhne, jak maličká je ta jehlička. Jehlička, kterou prý neucítím, netřeba se bát. Je vážně tak malá, ta jehlička, hele. Úplně malá. To ani nezabolí, jen to trošku píchne. Těžko říci, jestli se snažil zbytečně uklidnit mne, ač k tomuto nebyl důvod, nebo sebe, k čemuž však nejspíše důvod rovněž nebyl. Pak to píchlo, aniž bych to skoro cítil, přesně jak říkal.

Vystřídal ho doktor. Přilepil pár kousků náplasti a preventivně se ještě jednou optal, co a jak.

A pak už přišli na řadu jen účetní a úřednice. Protože jak správně tušíte, nebyla to nemocnice česká. Ovšem není to ani sci-fi, jak byste se mohli vzhledem k naší realitě domnívat.

Takto to chodí v soukromé nemocnici. U svatého Dominika. Ve Východním Londýně v Jižní Africe.