Aspergerův syndrom

„Můj syn má encyklopedické znalosti o přírodě a to chodí teprve do školky!“ pravila jedna žena středního věku, ale pak se smutkem v očích dodala: „Ale už ze třetí školky ho vyhodili. Prý se neumí chovat.“

Dotyčnou ženu jsem potkala na přednášce na téma „Aspergerův syndrom“. Celá přednáška byla pojata jako určité zamyšlení pro rodiče problémových dětí a měla vytyčit rozdíly mezi „normálně“ nevychovatelným dítětem, a dítětem s aspergerovým syndromem. Účast byla překvapivě velká. Vzhledem k tomu, že se jednalo o přednášku hlavně pro zdravotníky a psychology, tak mě překvapilo zejména to, že zavítalo poměrně dost rodičů „zlobivých dětí“. Možná se mezi vámi najde maminka, která podobné starosti se svým potomkem má a třeba i řadu let si klade otázky typu: „Proč je to moje dítě takové? Kde jsem udělala chybu? Když je tak chytré, proč mu nedojde, že se chová nevhodně?“

Třeba máte mimořádně nadané dítě, ale nemůžete se z této skutečnosti radovat, protože vám přidělává mnohem více starostí, než abyste na něj mohla být zcela pyšná. Některé z vás mají třeba jedináčka a proto nemáte žádné srovnání. V přednášce zaznělo i to, že si mnoho rodičů dokázalo plně připustit problém s chováním vlastního dítěte teprve tehdy, když se jim narodilo dítě druhé. Náhle si uvědomili, že s druhým dítětem je výchova a chápání autority podstatně snazší. Pokud máte hyperaktivní či výchovně téměř nezvladatelné, rodiče nerespektující, dítko doma, následující řádky by vám mohly pomoci k odhalení skutečné příčiny.

Co to tedy aspergerův syndrom je? Patří mezi poruchy autistického spektra. Vyskytuje se častěji u chlapců (9:1) a jeho objevitelem byl Hans Asperger, který si všimnul množství základních rysů, které později nazval „autistickou psychopatií“.

Co se týče inteligence, mnozí „aspíci“, jak se jim podomácku říká, se mohou chlubit nadprůměrnou inteligencí. I Hans Asperger se o těchto dětech vyjádřil jakožto o „dětských profesorech“. Mezi nejčastější a nejspecifičtější projevy patří:

Sociální neobratnost

Když někomu něco sdělujeme, vyjadřujeme se kromě slovního projevu také neverbálně, což činí cca 80% komunikace. Bohužel lidé s aspergerovým syndromem řeč těla, mimiku a gestikulaci nevidí. Proto jim také dělají problém společenské situace, rozhovory. Nedokáží si povídat „jen tak“ a dlouze přemýšlí o tom, co by bylo nejvhodnější odpovědět, až nakonec ten správný čas propásnou. Není ani vyjímkou, že se společnosti straní. Mají problém s udržením očního kontaktu a dlouze přemýšlí nad tím, jak dlouho se dívat do očí, jak dlouho potřásat rukou, jak dlouho setrvat v objetí… Zkrátka věci, které ostatním lidem připadají naprosto přirozené, dokáží aspíky dokonale vyvést z míry. Není proto divu, že jim je život stresem. S tím také úzce souvisí empatie. Na okolí totiž může aspík působit jako namyšlený ignorant, kterého absolutně nezajímají problémy druhých. Není to tak. Spíš jde o to, že sám neví, jak se v dané situaci zachovat, co takovému člověku s trablemi říci, jak se tvářit… A tak je jasné, že se takovým situacím bude raději vyhýbat. Na pozitivní či negativní sdělení nedokáže reagovat. Lépe se cítí s jedním kamarádem, než v partě. Jeho vhodným přátelským protějškem je podstatně starší či mladší jedinec. S vrstejníky si příliš nerozumí.

Problémy v chápání

Ironie, humor, nadsázka., sarkasmus… tak tady je další kámen úrazu. Aspík totiž všechna sdělení, včetně metafor, přísloví a pranostik… chápe doslovně. Proto může docházet k mnoha trapným situacím. Jedna žena se svěřovala s tím, že její syn ji nařknul z toho, že mu lže a on prostě lež nesnáší. Řekla mu totiž, že : „Vánoce jsou za dveřmi“ a on se několikrát koukal za dveře a prostě tam nebyly…

Zvyky

Mnohdy vyžadují rituály a přesné uzpůsobení věcí. Jakákoliv náhlá změna v programu dokáže způsobit afekt. Zkuste si představit, že život aspíka je jedna velká smysl dávající rovnice. Když provedete neplánovanou změnu, je to jako byste změnili či vynechali znaménko a to by přece přestalo dávat smysl… A teď si představte, že tento katasrofální dopad na fungování jeho života způsobíte třeba pouze tím, že tentokrát nepůjdete do školky parkem jako obvykle, ale oklikou kolem obchodu, abyste ještě stačili koupit čerstvé pečivo. Jakékoliv vybočení z normálu zvládají těžce, ale mnohem lépe, když je na případnou změnu připravíte dostatečně dlouhou dobu dopředu.

Emoce

Často se píše, že aspíci emoce nemají nebo je mají ochuzené. Pravdou však je, že mohou prožívat hluboké city, ale nedokáží je vyjádřit slovy a mnohdy prožitku neodpovídá ani výraz tváře.

Zájmy

Některé děti se nemusí nijak výrazně lišit od svých vrstevníků, ale typická je hloubka rozvíjení znalostí o konkrétním koníčku. Člověk si přečte pár knih o oblíbeném tématu, věnuje se oblíbené činnosti, když mu čas a chuť dovolí a je spokojen. Ale aspík chce vědět o své zálibě úplně všechno. A když všechno, tak i to, co s danou problematikou souvisí jen okrajově. Potřebuje si totiž udělat ucelený obraz. Není ničím neobvyklým, že dosahuje encyklopedických znalostí, dokáže o své zálibě v jednom kuse vyprávět a to bez ohledu na to, zda to okolí zajímá. Případný nezájem, jak už bylo řečeno výše, nepozná. Časté jsou poněkud neobvyklé druhy koníčků – jízdní řády, historie, fyzika, vesmír, raketoplány… V knize Tonyho Atwooda „Aspergerův syndrom“ jsem se mimo jiné dočetla o pětileté holčičce, která vyprávěla o lokomotivách a dokázala bez problému popsat celou konstrukci a jednotlivé druhy motorů. Nejvíce jí totiž fascinovaly právě motory.

Jeden mladý muž, trpící aspergerovým syndromem, tento problém popsal jako „sociální slepotu“. Problém je v tom, že na rozdíl od té skutečné slepoty není vidět. Když lidé uvidí nevidomého s hůlkou, nebudou se pohoršovat nad tím, že je neviděl a narazil do nich. Ale když potkají aspíka a ten s nimi bude hovořit způsobem sobě vlastním, pak jej budou považovat za hlupáka a přitom budou mít možná tu čest s vysoce inteligentním člověkem, který považoval jejich cynický úsměv za projev čistého přátelství…

Každé dítě je jiné. Žádné se neprojevuje podle předem určeného vzorce. Proto existují odborná psychologická vyšetření, která provádějí vyškolení pracovníci a jedině oni mohou potvrdit či vyloučit tuto poruchu. Ale pokud jste objevili mezi těmito řádky své vlastní dítě, nejlepší pro vás bude, když se obrátíte na odborníka.

Další důležité informace lze nalézt zde: