Trhni si!

Toník seděl s tatínkem v obývacím pokoji a cosi si ve svém koutku kutil. Otec tomu nevěnoval pozornost a v poklidu si četl noviny, využívaje vzácné chvilky klidu. Chvilky, jež ale byla vcelku nedlouhou.

Protože kluk se mu znenadání objevil po jeho boku a řekl mu to, co by od něj tatínek býval rozhodně nečekal: „Tati, trhni si!“ Otec na nic nečekal. Tohle prostě slušné děti říkat nemají, dospělým pak zejména. Už už se chystal vstát a odepnout si opasek, jenže než tak stihl učinit, zmerčil kluk hrozící riziko a rychle se z místnosti vytratil.

A šel za maminkou, kutící právě cosi u plotny. A řekl jí nachlup totéž. Prostě: „Mami, trhni si!“

Mamince se to rovněž ani trochu nelíbilo a už už se zdálo, že na toho kluka nevycválaného použije vařečku, již zrovna držela v ruce. Ale nestihla to a nejspíše to ani moc neměla v úmyslu.

Obdobně si klučina počínal i u dědečka, i u babičky, kteří žili ve stejném rodinném domě v podkroví. A ani jim se výrok „trhni si“ nelíbil. Ani trochu. Protože oni zamlada museli vykat dokonce i svým rodičům a byli drženi zkrátka, kdežto ta dnešní hrozná nevychovaná mládež… Hanba!

A tak kluk odešel s nepořízenou. Ještě že měl v parku kamarády, kterým jeho „trhni si“ ani trochu nevadilo. Protože si Tondy více všímali a viděli to, co viděli. Protože on to myslel dobře. se všemi, i s prve zmíněnou rodinou.

Prostě se se svými blízkými chtěl podělit o své štěstí, o to, co mu bylo nad zlato. Chtěl, aby si trhli a… utrhli si kus papíru z jeho nádherného a dokonalého Doodle Roll. Aby si taky mohli malovat jako on.

Škoda, že to doma nikdo zavčasu nepochopil!