Celulitida

Známý stárnoucí donchuán, jenž byl  zamlada postrachem každé dívčí sukně ve vsi a nyní byl tímto rok od roku celé vesnici spíše více a více k smíchu, neodolal pokušení. To víte, venkov stárne a tak objeví-li se na návsi pohledné děvče, musí se toho v rámci možností využít.

Přitočil se k neznámé slečně a podbízivě ji oslovil. Jak jenom to jeho „Neznáme se náhodou odněkud, slečno?“ znělo banálně až hloupě! Na to už by dneska sotva nějaká zabrala, obzvlášť řekne-li to někdo takový.

Mladice mu ale kupodivu věnovala nejen svou pozornost, ale i náznak úsměvu.
„Možné to je. A jestlipak si, pane, vzpomenete, odkud?“

Nevzpomněl si. To víte, v jeho věku už ani nebylo moc divu a navíc se od chvíle, kdy se před čtyřiceti lety oženil se svou babičkou, už tajně koukal po tolika děvčatech… A ke svojí lítosti už jenom koukal

Nevzpomněl si. Krásné nohy, žádná celulitida jako u jeho vrstevnic, žádný drdol ani paruka,… po takových se ohlížíval, kdykoliv sešel babičce z očí, ale nikdy si s takovou nezačal. Byl realista a nevěřil v zázraky. Věděl, že takovou by nedostal, a pokud už by mu dala, pak leda tak pár facek.

„Nevím, slečno,“ přiznal se. „Bohužel opravdu tápu. Možná kdybyste mi trochu napověděla… Třeba někde při skleničce, kdybych vás směl pozvat…“
Neznámá přikývla… ne, nepřikývla… nebylo to přikývnutí, nýbrž významné pokývání hlavou.

„Tak ty mě neznáš, dědku, jo? Tak mladýho masa se ti zachtělo. A hybaj domů, starej nemravo!“

Krasavici nepoznal, její hlas však ano. Byla to ona. Zatracené slevy! Jak on k tomu přijde? Teď bude doma tichá domácnost, bude-li mít štěstí. Případně domácnost italská, pokud mu osud nebude příznivě nakloněn. Zatracené slevy! Zatracené slevy! Zatracené slevy!

Tak ona to přece udělala. Přece jen prosadila svou. Vybrala vkladní knížku a teď tohle! Pár facek by si dal, ale nenamáhal se, protože dobře věděl, že mu jich dá babička ještě víc i sama.Slevy na kosmetiku zapříčinily, že nepoznal svou vlastní šedesátiletou choť.