Vánoční bílo

Kolem mne je všude bílo. Bílo, kam jen můj zrak dohlédne. Bílo a nic než bílo. V tento zimní čas bych se nad tím vlastně neměl pozastavovat, jenže přesto se pozastavuji.

Protože to bílo, to protivné bílo kolem mne je přímo nesnesitelné svojí monotónní bělostí. Bílá barva sice bývá nejednou oku lahodící, ne však právě v tuto chvíli.

Směřuji svůj pohled doprava, kam jen tento mohu natočit. Bílo. Odvracím zrak doleva. Opět bílo. Pohled přímo vpřed a tušíte, co vidím… Nic než bílo. Má ruka spočívá na bílé duchně, i má pěst svírá tuto bílou masu, jež se vcelku ochotně poddává tlaku mého stisku. Tak je to bílé všude vůkol měkké, tvárné

Jen je tu na zimu přece jen až příliš teplo. Teplo, jež v zasněžené krajině nebývá. Obracím zrak vzhůru. Kap, kap, kap… Dosti dlouho pozoruji, kterak se tu jedna za druhou v pravidelném rytmu snášejí drobné kapky. Každá se vytvoří, nabobtná, skápne a zmizí. A další se ji již chystá následovat.
Byť je teprve poledne, slyším tikot hodin, které vteřinu po vteřině ukrajují z dneška. Vteřinu za vteřinou, minutu za minutou, hodinu za hodinou. Cítím, jak se den krátí a s každým tiknutím se blíží večer. Nezadržitelně se blíží večer. Neobyčejný večer. Štědrý večer.

Všude je do očí bijící bílo, jen shůry se snášejí další a další kapky, mizející v nenávratnu. Cítím se tu tak opuštěn, sám. Těším se na chvíli, kdy se tu sejde zbytek rodiny, nebo spíš doufám, že se tu tito objeví. Věřím. Těším se a zároveň tak zoufale toužím po tom, aby nikdo nepřišel. Aby slavili u nich doma a mně dali pokoj. Aby zapomněli, aby jim do toho něco přišlo, aby… Jakýkoliv důvod je dobrý. Tolik chci, aby sem přišli, a zároveň tolik chci, aby nepřišli.

Sem, do tohoto bílého království. Sem, kde tikot a pravidelné kapání odměřují čas.

Chtěl bych dnešek prožít sám. Úplně sám. Bez společnosti, která je buď lhostejná, nebo se jen z pocitu profesionální odpovědnosti tváří ochotně, radostně, chápavě, která se usmívá, byť se usmívat přestane, jakmile za ní zaklapnou dveře. Protože tím, že se na mě usmívají, mají usmívat, ztrácejí důvod k úsměvu skutečnému, vřelému, který by byl určen nikoliv mně, ale někomu docela jinému někde docela jinde.

Nejsem sám. Z nedaleka se ozývá čísi zvuk. Můj soused, sdílející se mnou podobné pocity, právě uveleben usnul, o čemž jeho pochrupování neomylně svědčí. V dnešní den, kdy by měly k mému sluchu doléhat koledy, ke mně doléhá chrápání úplně cizího člověka, s nímž mne svedl dohromady jen osud. Neradostný osud. Osud, o který nikdo soudně uvažující nestojí.

Všude je bílo, ale mne tyto bílé Vánoce ani zbla netěší. Celé roky jsem se těšil na Vánoce bílé a tak želel, nebyly-li takovými. A najednou jsem uprostřed bíla a opět mne to netěší.

Lhostejně přivírám oči. Chtěl bych tuto chvíli zaspat… Jenže co pak. Zaspím-li odpoledne, nezaspím noc. Přečkám světlou polovinu dne a pak budu hledět uprostřed tmavé noci, jež se na tato bílá místa snese, do stropu. Do bílého stropu. Do stropu stejně bílého, jako jsou bílé i stěny, i umyvadlo, i postele, i peřiny a polštáře. Tady.

Tady v tomto nemocničním pokoji. Tady, kde očekávám příchod štědrého večera a zároveň se ho bojím. Tady, kde jen budík a kapky v pravidelném rytmu skapávající v kapačce odměřují jinak zdánlivě zastavivší se čas. Tady, kde nemohu ani dojít k oknu a mohu nanejvýš tušit, co se za ním odehrává.

Tady, kde jsem osaměl v den, kdy by měli být všichni blízcí spolu. A já se bojím, že přijdou a že spolu pobudeme. Než skončí návštěvní hodiny. A oč méně sám budu s nimi, o to více budu potom sám bez nich.

Kap, kap, kap. Dál a dále se snášejí slzy v kapačce.

A nejen v kapačce.