Vztah k NATO

Jak jsme o to kdysi usilovali! Jak jsme my, onen kousíček světa odtrhnuvší se od exsocialistického tábora, toužili po tom, zase někam patřit. A to hlavně ne tam, kam jsme patřili doposud.

Jenže k jedněm jsme už nechtěli, ač by nás tito nejspíše rádi brali, a druzí nás, chudé příbuzné, dosud preventivně raději nechtěli, chtěli-li nás tedy vůbec. Jak jen jsme chtěli vybřednout z dosavadního života a zařadit se do lepší společnosti! Dát se do party s těmi rozvinutými, vyspělými, civilizovanými.

A nakonec nám bylo přáno. Ti dokonalí se nás ujali. Holedbali jsme se, že proto, jak jsme byli dobří, abychom si pak přiznali, že jsme je tehdy vlastně spíše jen ukecali.
Vzali nás do jednoho ze symbolů západní civilizace, do party, jež nám byla dříve oficiálně nepřátelskou. Do Severoatlantické aliance, tedy NATO. To bylo tehdy radosti! Samozřejmě jen v nesoudružských kruzích. To bylo nadšení, když nás opustil poslední okupační voják a my mohli počít uvažovat o tom, zda by se do zamořených vojenských prostorů nedali zavléci vojáci noví, nyní již však ti vskutku pozvaní! A jak si to schytal onen jediný politický kverulant, který se již před vstupem dovolil otázat, zda a za jakých podmínek by se případně dalo vystoupit…

A tak máme to, co máme. Naši vojáci prolévají krev na cizích bojištích, v zemích, které by nám vlastně (míněno v dobrém) mohly být ukradené. Bojujeme… za co vlastně? Kdo z vás mi dokáže více než onou jedinou obligátní frází o terorismu odpovědět na vtíravou otázku, za co že to vlastně bojujeme? Třeba v Afghánistánu. Kdo z vás ví, proč jsme v jednom šiku s těmi, kdo se angažovali či angažují na neklidném severu Afriky, v Iráku, v Jugoslávii, kdo jsou v nedobrém napjatém vztahu s Íránem, Sýrií,…?
Nebo vy jste se snad ptali tamních lidí, zda chtějí vůbec žít „po našem“?

S nadšením jsme vstupovali do NATO, aniž bychom si byli tehdy ochotni přiznat, kam že to vlastně lezeme. Chtěli jsme pryč od Varšavské smlouvy, od RVHP, a strčili jsme hlavu do první oprátky, která se nám připletla do cesty. 

Dnes už je dosti pozdě bycha honit. Stalo se. Nezbývá, než se smířit s realitou.

Ovšem těžko se dá smířit s tím, že je v našem kalendáři 12. březen, Den přístupu České republiky k Severoatlantické smlouvě, uváděn jako významný den. Protože já na tom nic významného nevidím. Jediné, co je na tomto dni významným, je to, že jsme si to pěkně nadrobili. A nadrobili jsme si to tedy vskutku významně.

Článek byl uveřejněný v rámci Literární soutěže.