Sheryl Foxcroft

Má-li člověk rád lidi, musí mít zákonitě i lidé rádi tohoto člověka. Samozřejmě jsou-li tito lidé lidmi a ne pouhými příslušníky lidského rodu připomínajícími chováním spíše dobytek než civilizované tvory.

Činí-li člověk dobro pro druhé, mělo by platit i obráceně, že by lidé druzí měli činit dobře pro toho kterého člověka.

Což jsem se snažil činit v minulosti a dovolím si tak učinit alespoň trochu i dnes. A to alespoň tím, že vám jednoho takového dobrého člověka představím. Protože sami dost možná nebudete mít příležitost přesvědčit se o tomto sami osobně.

Sheryl Foxcroft, paní, o níž tu dnes je řeč, žije ve Východním Londýně v Jižní Africe. Možná, že si právě nyní říkáte nebo naznačujete, proč vás už zase vláčím s sebou až do těchto dálav, ale odpověď je nasnadě. Protože někoho takového u nás potkáte jen stěží. Možná ještě tak „profesionálního“ konatele dobra za zdmi církevních svatostánků, ovšem pochybuji, že na až tak dobrou duši narazíte někde na naší ulici. Jiný kraj, jiný mrav. Bohužel.

Protože coby majitelka a provozovatelka bed and breakfastu má sice slušné vystupování „v popisu práce“, ovšem, jak jsem se mohl za mých dvou pobytů u této přesvědčit, neomezuje se tato na pouhou povinnou slušnost. Dokáže přidat nádavkem i něco víc.

Dobrá slova, laskavost, úslužnost, ochota pomoci kdykoliv a s čímkoliv. Bezbřehá dobrota, snad vyplývající i z její víry v boha, jež mně je vlastně cizí, ovšem ani náboženství nemůže být stoprocentním důvodem ke zmíněnému. Protože do kostela může chodit klidně i zrůda, co by ne? Nejen dobrá duše, jako je právě ona. Musí v tom být něco víc. Něco uvnitř její duše.

Je vždy příjemné, má-li člověk někoho, na koho se může obrátit nejen v dobrých časech, ale i ve stavu nouze nejvyšší. Je dobře, když je někde nablízku někdo ochotný pomoci, je-li to třeba, je-li někdo, kdo si na druhého najde čas, u koho lze nalézt pochopení. Kdo udělá víc, než musí, ba víc, než se od něho očekává. A dvojnásob to člověk ocení, nalezne-li toto v dalekém cizím kraji, v zemi, kterou má rád, avšak zároveň ji snad nikdy nemůže zcela pochopit. Je dobře, když člověk kdesi narazí na drahokam ukrytý v moři hlušiny.

Já jsem takovou osobu našel. Sheryl Foxcroft z East London. A jsem rád, že jsem ji našel. Vlastně čirou náhodou, ale našel. Jen je mi líto, že jsem někoho takového musel nalézt až na opačném konci světa.

Jsou lidi, na které se nezapomíná, jsou lidi, kteří navždy ulpí v mých vzpomínkách, v mé mysli. A mezi těmi, kdo jsou mi nezapomenutelnými v kladném smyslu slova, je i ona. Na výsostném, čestném místě.

Článek byl uveřejněný v rámci Literární soutěže.