Ježíškovská

To v naší rodině vypuklo pozdvižení, když „u pana Bráchy“, tedy v prodejně průmyslového zboží, dostali dětskou umělohmotnou kasu vzdáleně připomínající tu skutečnou ze samoobsluhy!

Když se máčklo na její tlačítka, ukázala na „displeji“ skutečně čísla, když se máčklo na správné tlačítko, otevřela se dole zásuvka na peníze se skutečnými, byť jen umělohmotnými a tudíž neplatnými mincemi.

Proč že vypuklo pozdvižení v kruhu rodinném? Prostě proto, že jsem tuto zatoužil mít. A jak zatoužil! Podobnou žádostivost jsem snad nikdy dříve nepocítil a později jsem touhu jí podobně intenzivní zažil snad leda v pubertě, když jsem zaregistroval stvoření zvaná děvčata. Ale ta děvčata zmiňuji jen tak na okraj a pro úplnost.

Prostě nebylo většího zázraku na světě než tato kasa. Vyzařovala ze sebe takové fluidum, že vše kolem ní vypadalo šedivě, fádně, bezcenně.

Kasa, kasa,… Jenže… stála stovku. Hotové jmění pro špunta jako já. Ovšem i toto jmění bych bez mrknutí oka vydal, kdybych je měl. Jenže jsem ho neměl. Měl jsem tehdy sice značný majetek, snad nějakých osmdesát či devadesát korun, jenže to bylo, jak zmíněno před okamžikem, málo, a v komunismu, kdy by bylo vše zadarmo, jsme dosud nežili.

Prožíval jsem muka pekelná. A prožívali je dozajista i mí rodiče a další příbuzní, kteří museli dnem i nocí poslouchat mé nářky, sliby, přísahy, žadonění. Slíbil bych jim cokoliv, jen tuto mít. Marně.
Hotové neštěstí. Očistec, trvající až do času vánočního.

Kdy se pod stromečkem objevil učiněný poklad. Víte už jistě jaký, že?

Od těch dob až do dospění jsem miloval za tento dar z celého srdce onoho dobrého dárce. Toho, kdo mi nadlouho splnil největší životní sen. 
Ježíška.

Totiž babičku…

Článek byl uveřejněný v rámci Literární soutěže.