Jižní Afrika a já

Jak málo jen někdy stačí, aby člověk projevil zájem navštívit právě tu kterou zemi, do níž by se jinak asi nevydal. A jak málo stačí, aby si takovouto zemi posléze i zamiloval…
Jako já Jižní Afriku.

Kdybych byl v pozici většiny našinců, asi by mi tato při plánování dovolené nevytanula vůbec na mysli. Vždyť už jen její lokalizace na kontinentu, který spíš odstrašuje než láká, a to ať už za to lidé mohou nebo jsou v tom nevinně. Vždyť i jen její historie a na jejím základě předpokládatelná nejednoduchá současnost. Vždyť i jen ta pověst, jíž jí přisuzují nejednou i významné instituce, ministerstvo zahraničí naší země nevyjímaje.

Kdo by prahnul po zemi, jejíž největší město je světovým rekordmanem v počtu vražd, kde se leckam nedoporučuje strkat nos a kde vám i místní jednoznačně řeknou, kam až můžete a kam už ani náhodou.

A přece stačila jen taková úplná maličkost! Pár poštovních známek. Pár známek, jež se v mé dětské sbírce mezi těmi ze socialistického světa tak vyjímaly. Ty divné, neobyčejné, s písmenky RSA, jež jsem si dlouho nedokázal dát do souvislosti s konkrétní zemí. Tedy s Jižní Afrikou, odkud se ke mně dostaly přes dědu, jenž tyto dostal od kohosi z tam po válce se odstěhovavšího příbuzenstva.

A stačilo oblíbit si onen neobyčejný pocit z létání a při hledání co nejvzdálenější destinace, aby se člověk proletěl, zavadit o tento jižní konec světa.
Užiji si dlouhého letu a na místě se uvidí. Bydlení v domě tamního Němce, což je jistotu skýtající národnost, a dál se uvidí, bude-li to tam vůbec k čemu nebo bude požitek z letu proložen několika dny v bezpečí čtyř stěn. A pak naprostý zlom. Na základě bezplatného víza svět, v němž je život tak těžký a přece tak zajímavý. Svět, kde se člověk nemusí setkávat se zlou krví, ač by tam k ní bylo více důvodů než v minulosti naší. Svět, kde se nemusí člověk bát na cokoliv sáhnout s vidinou zdravotních komplikací, svět, který má Evropanovi co nabídnout. Dost na to, aby člověk změnil názor na tu kterou zemi k lepšímu.

A když pak se mnou zametl svět za civilizovaný a vyspělý se považující (tedy Fuckanada) a sama sebe za rozvojovou zemi považující „Afrika“ ochotně a civilizovaně na poslední chvíli „zaskočila“, z hezkých vzpomínek na Kapské Město byla láska. Láska k zemi, která mi toho za mých prozatím deseti pobytů tam tolik dala. Země s dobrými lidmi, s vcelku kvalitními službami, se vším, co si jen člověk dokáže vymyslet. Země, kde mi sice nejednou nad mapou či v reálu řekli „sem už nesmíš“, „tohle není místo pro tebe“, „tady by tě zabili“, „od těchhle ruce pryč“, kde mi sice jednou i rozbili hlavu, ale kde člověk prostě jaksi zapustí kořeny a nejednou zanechá kus svého srdce.

Jižní Afrika se stala mojí láskou. Místem, kam se budu vždycky rád vracet, bude-li příležitost. Protože je to ráj, i když rozhlédne-li se tam člověk kolem sebe, pro nejednoho z místních je to zároveň i peklo. 

A jak málo stačilo, aby se ve mně tato velká láska zrodila! Pár docela obyčejných poštovních známek…

Článek byl uveřejněný v rámci Literární soutěže.