Slovensko a já

Ač jsem s touto zemí nikdy osobně neměl co do činění, vlastně jsem se v ní narodil. Tedy tak trochu, protože jsem se narodil v Československu a tudíž ač v Čechách, přece jen i na Slovensku. 

A tak pro mne Slovensko vždy bylo, je a vše nasvědčuje tomu, že i zůstane cizím hájemstvím, jež znám sice relativně dobře, ovšem pouze díky zprostředkovaným informacím z médií. Mou stopu v této zemi byste hledali marně a, nevyčítejte mi to, nevidím důvod, proč na tomto cokoliv měnit.

Což není znevažování, jen pouhé konstatování.

Zamlada mi Slovensko bylo východní polovinou vlasti, již jsem mohl znát mimo zpravodajství i z pondělních filmů dávaných v naší televizi. Filmů vesměs stejně bídných a nezajímavých, jako byly ty české, jen navíc ve slovenštině, které sice člověk rozuměl, ale přesto i ta znamenala ne nepodstatné mínus.

Pak přišla doba, kdy se naše národy znesvářily. Vlastně nejspíše ne naše národy, ale jenom ti nyní již demokraticky zvolení potentáti, kteří pojali touhu rozdělit a vládnout. Díky kterýmž můj vztah ke Slovensku výrazně ochladl. Protože což já v jihozápadním cípu Čech tyl z potu a krve vykořisťovaných Slováků? Což já neuznával a snad dokonce potíral jejich špecifiká? Já, který jsem měl k „pragocentristům“ vztah podobný oficiálním řečem slovenských politiků? Ač jsem nebyl potrefená husa, přece mne to nemohlo míjet. A byť jsem bezmála do poslední chvíle nevěřil, že se náš stát rozpadne, i když jsem na tomto počinu neměl pražádný zájem, kolikrát jsem si jen za politických výlevů mocných říkal „tak ať si táhnou, když chtějí“.

Rozešli jsme se a já mohl v zahořklosti mou duši plnící k jisté potěše zaregistrovat i špetky té radosti z rozdělení. Slovensko zchudlo. Devalvovalo měnu. Z hokejové špice spadlo kamsi hluboko dolů a muselo se činit, aby znovu vystoupalo tam, kde bylo za federace. Slovensko pokračovalo ve svých svárech s Maďary a  nám už to najednou mohlo být tak krásně jedno…
Rozešli jsme se. Sbohem a šáteček. Čas zhojil nejednu ránu, čas dal pozapomenout. A troufám si říci, že čas přinesl i velkou dávku vzájemného odpuštění si hříchů a „hříchů“. 
Stali jsme se sousedy. Sousedy, kteří vedle sebe dokážou žít. Sousedy, kteří jsou bok po boku v nejedné mezinárodní struktuře, instituci, organizaci.

Jsme v situaci, kdy jsou mi Slováci vcelku lhostejní. Nelnu k nim, ani nejsem jejich nepřítelem. Mám rád některé jejich herce, nic víc. Protože mne se Slovenskem pojí jenom média. Namísto svazku státního.

Vím jen jedno. Že zřejmě bylo dobře, že jsme se tehdy rozešli a každý vyrazil svou cestou. Protože kdybychom zůstali proti své vůli spolu, kdo ví, jak by dnes bylo. Vždyť pohleďme na to, jak nedobrovolné soužití skončilo třeba v Jugoslávii. Nebo v Sovětském svazu.

Článek byl uveřejněný v rámci Literární soutěže.