Deset let poté...

-    Tak ty bys chtěl přijet na návštěvu? Žádný problém. Pošli nám po někom pas a my už to nějak vyřídíme. Pohovořit spolu netřeba.
-    Posílám

-    Tady ti vracíme pas zpátky. Vízum jsme ti ale ještě nedali. Všechno je fajn, jen ten tvůj vztah k domovu je takový divný… ale abys nebyl smutný, máš v pase aspoň nějaké to razítečko od nás na památku. Co že je to za razítko? Co je ti do toho? Jestli to vízum ale vážně chceš, zavolej nám na ambasádu na číslo to a to a dohodni si pohovor. Uvidíme.

-    Haló…
-    Tady vrátnice velvyslanectví. Ne, tady nic nedohadujeme. Přepojíme vás na záznamník.
-    Crrr. Bla bla bla bla bla bla bla… Monotónní nahrávka o ničem.
-    Vrrrrrrrrrrrrrrr. Do faxu leze papír. Kdy že se mám zastavit?
-    Nic.
-    Klik. E-mail odeslán.
-    E-mailová odpověď. Přijeď kdykoliv v naši pracovní době. Podpis – velvyslankyně.
-    Další den je pryč. Vrrrrrrrrrr. Fax vyplivuje list s rukou načmáraným vzkazem: velvyslanectví den ten a ten hodina ta a ta. Hodina, kdy končí jejich pracovní doba. Přesčasy extra kvůli mně? Divné… Podpis žádný, nic. Kousek papíru, nic víc.
-    Neplacené volno  ze zaměstnání. Stepuji na chodníku před velvyslanectvím. Slušná ochranka. Česká. Nemůžeme vás pustit dovnitř bez předem sjednaného termínu, bohužel. Aha, vy ho máte na podvečer? Zeptám se… Tak tu máte čekat na svůj termín.
-    Dvě hodiny stepování na chodníku před otevřenou a úřadující ambasádou, do níž téměř nepáchne živáčka. Zaplať pánbůh aspoň za ten cár papíru s termínem.
-    Konečně. Tak jsem tady. Mám v úmyslu přesvědčovat o svém vztahu k rodné zemi. O tom, co jediné prý nebylo zcela v pořádku. Vysokoškolský diplom, potvrzení o trvajícím zaměstnání, o příjmech, doklad o vlastnictví bytu,… 
-    To nikoho nezajímá. Čert vem vztah k domovině. Chceme vidět, že na to máte peníze.
-    Jak je fajn počítat vždycky s nejhorším. Zvyk z branže. Výpis z účtu, dvacet tisíc hotově v tamní měně, rezervace bydlení se zaplacenou patnáctitisícovou zálohou a zpáteční letenka.
-    Fajn, to je vše. Do dvou dní pošleme pas poštou i s vyřízením víza.
-    O týden později konečně dopis. Pas s oním prvotním divným razítkem, bez víza. Nepřesvědčil jsi, že máš rád svou vlast. Nemusel by ses vrátit domů. Zamítnuto definitivně, šmytec.
-    Hotel? Nedostal jsem vízum, takže bych potřeboval ten pobyt stornovat a…
-    Nejsme záložna, peníze ti nevrátíme. Je to tvůj problém… Ticho po pěšině.
-    Velvyslanectví? Nemohli byste něco ohledně té zálohy v hotelu…
-    Nic. Nikdy více reakce. Až později našemu ministerstvu zahraničí… nebudeme se s vámi bavit, nic vám do toho není, to je naše věc.
-    Reakce tamních místních? Jsi blbec, platit předem. Reakce tamních krajanů? Zeptali jsme se právníka. Peníze by z hotelu dostal. Ale je to tak malá částka, že by se při ceně jeho služeb nevyplatilo o ni vůbec usilovat. Sorry.
-    Do té doby jsem byl v polovině západní Evropy, jednou v Jižní Africe a dvakrát v tehdy vízově povinných Spojených státech, kde žadatele prověřovali včetně příbuzenstva do kdo ví kolikátého kolene. Jenže co kdybych se nevrátil…
-    A tak si tam žijí. I za mých osmnáct tam utopených tisícovek. Které zjevně nikdy nedostanu zpět.
-    I takhle se utvářejí vztahy mezi národy. Mezi údajně spřátelenými národy. Národy možná, ale… mně nic a nikdo z téhle země nesmí přes práh a mne tam neuvidí, ani kdyby to byla poslední země světa, kde by se dalo přežít. I když vidět by mě eventuálně mohli, pokud bych snad někdy zavítal do amerického Detroitu, kam smím. Vzal bych si taxi, zajel k nedaleké státní hranici, a šlo-li by to… hodně dlouho bych z USA plival k nim na druhou stranu.
-    Do země javorového listu.

Článek byl uveřejněný v rámci Literární soutěže.