Realaxace lyžováním

Tak nám opět napadl první sníh. Zatím jen takové bílé skoro nic, co ale věstí příchod dob, kdy naši zemi pokryje studená bílá peřina. Ten pro někoho dar a pro jiného noční můra.

Nejeden při představě sněhové nadílky zalká. Namátkou třeba cestář, nestíhající tuto pohromu odklízet, řidič proklínající zmíněného cestáře a přírodu vůbec, domovník, prodejce letních svršků nebo zmrzliny,…

Jiný se ale může zaradovat. Kupříkladu právě lyžař. Protože podaří-li se mu po dni stráveném zaměstnáním nebo jinou nepříjemností dobrat se až domů, může popustit plně uzdu své vášni a vyrazit ven, odkud by nejeden nejraději naopak prchnul a zalezl za pec nebo aspoň za ústřední topení.
Lyžař nedbá mrazu, nedbá ledového větru vmetajícího mu do tváře ledové krystalky. Protože jedině a právě v tomto čase se může postavit na svá dvě tu prachobyčejná a vcelku levná a tu předrahá špičková dovozová prkýnka, aby se vrhnul do sněhového živlu.

Lyžařská vášeň má dvě formy. A sice tu sjezdovou a tu běžkařskou.

Lyžař zvaný běžkař relaxuje tak, že si na speciální obuv připne prkénka užší, nesoucí název běžky a odpichuje se hůlkami na těchto poloběží a poloklouže vpřed, spoléhaje takřka bezvýhradně na své síly. Lyžař nesoucí hrdé označení sjezdař se pak spojí v jedno s prkénky širšími zvanými lyže sjezdové a šplhá vzhůru na kopec, aby se odtud vrhnul do údolí, využívaje namísto sil svých zákonitostí gravitace, jež ho nenechají postát na jednom místě a ženou jej vpřed, ať už tento v daném okamžiku chce nebo nikoliv.

Ať už ten anebo onen, jedno mají společné. Rázem jsou ty tam starosti všedního dne. Lyžař si to uhání rozlehlou bílou plání, oním bílým bezmála nekonečnem, a všechny trable nechává kdesi za sebou, nebo kličkuje mezi stromovím a kochá se tu ježatými jehličnany a tu opadanými listnáči, oněmi velikány, ve srovnání s nimiž jsou jeho všední starosti vlastně malichernými.
Sníh tu křupe, tu vrže, tu sviští a tu mírně čvachtá pod nohama, jež se do něho pojednou boří méně než obvykle, a unáší člověka kamsi v dál, tu tempem rychlejším a tu pomalejším. Tam kamsi k zasněženému obzoru či do nyní jen tušených nespatřitelných dálav. Nohy sčítají tu metry a tu kilometry, jež ubíhají jejich přičiněním rychlostí neobvyklou a člověku se dostává takové dávky opojení absolutní svobodou, nezatíženou bolavým či jednotvárným každodenním píděním se za existenčními nutnostmi.

Lyže dají člověku svobodu. Možnost vymanit se ze stereotypu a prchnout před tímto. Člověk tak má alespoň minuty, ne-li hodiny, jen sám pro sebe. A nejednou nejen takový krátký čásek. Protože lyže mohou člověku pomoci odpoutat se od každodenních povinností i na notně delší čas

Protože stačí nešikovně spadnout a relaxace se z několika vzácných chvilek v lůnu matičky přírody klidně změní i na dlouhé týdny relaxace zcela odlišné.

Třeba i té nemocniční. Ale to už je jiný příběh…

Článek byl uveřejněný v rámci Literární soutěže.