Zázrak zrození

„Odmítla jsem jít na tripple testy a moje gynekoložka se s tím nějak nehodlá smířit“, svěřila se mi těhotná kamarádka. Opět mi připomněla mé dvě těhotenství a celý ten „kolotoč“ kolem genetických testů a dohadování o povinném, nepovinném, o svědomí, nesvědomí atd.

V tomto případě kamarádka ustála tlak gynekoložky a tripple testy opravdu nepodstoupila. Stálo ji to sice kus papíru a čas, kdy své rozhodnutí stvrdila písemně. Ale tím to naštěstí pro lékařku skončilo.

Zvláštní, že se lékařka stejně energeticky nevěnovala možnosti poslat kamarádku na biochemický screening v I. trimestru. Dle většiny odborníků je mnohem přesnější a má větší vypovídající hodnotu než tolik zpochybňované a přesto stále povinné tripple testy.

Těhotenství první

Jako prvorodička jsem od chvíle, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná, začala studovat veškerou dostupnou literaturu na toto téma. Knihy, časopisy, internet, dokonce i letáky na kdeco, týkající se těhotenství a porodu. Díky tomu jsem se dozvěděla o existenci biochemického screeningu v I. trimestru. Moje gynekoložka mě uklidnila, že těhotné v našem gyncentru podstupují toto vyšetření automaticky v rámci standardní péče. Ulevilo se mi, neboť na základě informací kamarádek z různých koutů republiky se toto vyšetření obecně považovalo za „luxusní“, a tudíž si ho pacientky hradily ze svého. A také padaly od gynekologů perly jako: „toto vyšetření je pouze pro rizikové pacientky – takže pro vás je zcela zbytečné“ apod. 

Je zbytečné popisovat průběh mého těhotenství, které se tehdy v prvních mnoha měsících omezilo na kontakt s jednou místnůstkou, kde jsem trávila hodně času. Velkou ránu mé psychice zasadily výsledky tzv. tripple testů, které v jakémsi kombinovaném výpočtu vykázaly velké riziko DS. Absolvovali jsme s manželem pohovor v Gennetu, kde jsme nakonec rozhodli, že podstoupím amniocentézu. Přiznávám, že jsem byla vyděšená již ze samotného zákroku. Co ale bylo mnohem horší, byly reakce okolí. Tím, že se pohybuji v prostředí věřících lidí a také v prostředí rodin s postiženými dětmi, nastalo psychické vydírání… “Přeci si to nenecháš vzít, tak proč tam jdeš?“ „Přeci bys nezabila svoje dítě, i kdyby bylo postižené! Nechoď tam!“ 

Nedali mi ani možnost se nadechnout. Nedali mi možnost utřídit si své myšlenky. Byli jako supi! Amniocentézu jsem podstoupila. Vše dopadlo dobře. Narodil se nám zdravý syn. Přesto je mi dodnes líto, že okolí nebylo ochotné respektovat mé/naše právo na rozhodnutí. Ať už by to rozhodnutí bylo jakékoliv. 

Těhotenství druhé

Bohužel ani druhé těhotenství nebylo z hlediska genetických vyšetření „v klidu“. Tentokrát se do mě pustili tzv. odborníci. Přestože veškerá vyšetření nenaznačovala, že by miminko nemělo být v pořádku, velkou „překážkou“ byl můj věk. Zastupující pan gynekolog to nazval velmi trefně: „To víte, jste už stará kukuřice!“.Od něj jsem toto „něžné“ označení vzala bez pocitu pokoření (je to odborník na slovo vzatý, takže mu jeho peprnou řeč my pacientky rády odpouštíme), ale ostatní odborníci mě díky mému věku zařadili do kategorie „nesvéprávná“, tudíž neví, co je pro ni nejlepší… Opět jsem musela značnou část těhotenství bojovat, tentokrát proti amniocentéze. Dokonce jsem musela několikrát podepsat, že jsem si opravdu vědoma všech důsledků a že odběr plodové vody OPRAVDU ODMÍTÁM!

I druhý syn se, díky Bohu, narodil zdravý a v pořádku. Přesto bych sebe, manžela i miminko ráda ušetřila toho nepopsatelného stresu, kterému jsme byli zcela zbytečně vystaveni!

Potkávám ve svém okolí mnoho těhotných maminek, které jsou vystaveny stresu kolem genetických testů, odběru plodové vody a potencionální otázky předčasného ukončení těhotenství. A je vlastně úplně jedno, kdo je tím původcem a z jakého „vyššího principu“ maminku (rodiče) stresuje. Jeden to dělá ve jménu Boha. Druhý to dělá ve jménu přesvědčení, protože sám doma vychovává postižené dítě. Třetí to dělá ve jménu odbornosti. A další… a další… Nic z toho není důležité! Důležitá je rodina, která narozením toho maličkého vznikne. Tedy máma, táta a dítě. A jedině na nich je, jak se svým životem (svědomím) naloží. My ostatní bychom možná měli pouze prokázat trošku více pokory. Pokory k životu jako takovému. Ale nejen životu toho maličkého. I k životu obou rodičů, kteří jediní ponesou důsledky svých činů a jednání, ať už se v daný moment rozhodnou jakkoliv.