Fobie

Lidé jsou, jak známo různí. Každý z nás je alespoň trochu odlišný od ostatních, a to v každém směru, osobní odvahu či její pravý opak nevyjímaje. 

Jsou tak mezi námi jedinci odvážní, ba někdy přímo udatní, kteří tímto svým rysem nejednou převyšují ostatní a tu a tam se dostanou třeba i do učebnic. Někteří z nich bez zaváhání vstupují do míst a situací, kam by ostatní ani nos nestrčili, a činí tak, jak by jiný nečinil, a někteří se nejenže nebojí, ale riziko doslova vyhledávají. Jsou tu třeba kaskadéři, hazardující dobrovolně se svým životem, jsou tu tací, kteří se nebojí krást nebo naopak nekrást, jsou tu i ti, kteří se nebojí říkat nepopulární pravdu, i ti, kteří se neobávají šířit obdobně nepopulární lži. Jsou tu i ti, kteří se nebojí pro záchranu jiných vstoupit i do plamenů, a dokonce i ti, kteří jsou připraveni dát za jiného ruku do ohně. A to už je odvaha ze všech odvah nejodvážnější. 

Na bezmála protipólu se nacházejí jedinci ustrašení, bázliví či – jak se hezky česky říká – permanentně předposraní. Ti, kteří za šera nevystrčí paty z domu, kteří se lekají třeba i sebetiššího šelestu a ti, kteří se nejprve desetkrát zeptají mocných tohoto světa, než sami tiše špitnou takto garantovanou pravdu, a přesto i tu raději doplní dovětkem „prý“. 

A jsou tu i jedinci propadající panice, kdykoliv nastane situace je (a toliko je) leckdy i naprosto bezdůvodně děsící. A právě takovémuto ničím nezdůvodnitelnému panickému strachu, paralyzujícímu a až k šílenství dovádějícímu jedince, se říká fobie. Neboli chorobný strach.

Fobií je známa celá řada a nikdo nemůže zaručit, že všechny dosud existující byly již vědecky rozpracovány a že je jejich momentálně evidovaný počet konečný. Naopak se lze domnívat, že jejich počet i nadále poroste, úměrně novým objevům, kterých bude bezesporu dosaženo v průběhu času a které leckoho dovedou až ku prahu šílenství namísto zamýšleného usnadnění jeho žití.

Klaustrofobie

Celospolečensky zřejmě nejznámějším typem chorobného strachu je klaustrofobie. Neboli strach ze stísněných uzavřených prostor. Jedinec touto fobií stižený se děsí již samotné představy, že by měl být uzavřen v nedostatečně rozlehlém prostoru, a učiní dost možná cokoliv pro to, aby měl kolem sebe dostatek životního prostoru. Život takto postiženého jedince je nezáviděníhodný. Vždyť vezměme v úvahu třeba jen prostý fakt, kolik tento zaplatí za nájem dostatečně velkého příbytku při dnešních deregulovaných nájmech! Nebo kolik stojí takové dostatečně velké přibližovadlo, do něhož by tento byl eventuálně ochoten vstoupit za účelem přemísťování se. Nešťastník tohoto druhu, vlastnící polského Fiata a bydlící v garsoniéře ve vyšším patře domu toliko s osobním výtahem aby se z toho zvencnul. A to už vůbec nemluvím o tom, že se tento nejspíše v případě potřeby po… dříve, než jej kdokoliv s použitím maximálního násilí uzavře ve k velké či malé potřebě určené komůrce. Na tváři klaustrofobikově rozhodně nenalezneme blažený úsměv, pošleme-li tohoto kamkoliv úzkou chodbičkou, nenadchneme jej, zaplatíme-li mu exotickou dovolenou spojenou s leteckou či mikrobusovou dopravou, a úřad práce se vděku nedočká, nabídne-li tomuto pracovní uplatnění kupříkladu v hornické profesi. Jedním z mála pozitiv této psychické anomálie snad může být leda to, že se mu dobře drží dieta, nechá-li si tento veškeré potraviny umístit do zadního koutu stísněné spižírny. Ovšem pozor! Jedinec, obávající se během soudního přelíčení odsouzení k pobytu v malé vězeňské cele, zpravidla klaustrofobikem nebývá, stejně jako třeba ten, kdo se dožaduje azylu v Americe s odkazem na tísnivé poměry v naší miniaturní středoevropské zemičce, nebo ten, kdo se vzpouzí třeba přinesení uhlí ze sklepa.

Sociální fobie a humanofobie

Sociální fobie a humanofobie jsou, dalo by se zjednodušeně říci, strachem z lidí. Přičemž nejen strachem z jedinců kriminálnického typu nebo naopak z lidí postiženými postižených, neboť vrahouna či věřitele se bojí i jedinci zcela duševně zdraví, ba co víc, především lidé duševně zcela v pořádku. Takto fobický jedinec má tu větší a tu menší potíž se situacemi, kdy by se měl stát (třeba i čistě hypoteticky) středem lidské pozornosti, kterážto skutečnost u něho vyvolává notně neblahé nebo alespoň velmi málo blahé pocity. Jedince tohoto druhu postižení rozhodně netřeba hledat mezi politiky, kteřížto jsou jejich pravým opakem, nezalézaje do své ulity ani tehdy, kdy by se svou pověstí měli příslovečně „chodit kanály“, ani třeba mezi učiteli, kteří by se tak často nejraději zamkli před veřejností na deset západů a zahodili klíč, ani mezi hvězdami televizního nebe. Pokud už by se někdo s tímto problémem totiž stal osobou veřejně činnou, potkali bychom ho s největší pravděpodobností až v některém z ústavů pro duševně choré poté, co by se z takového svého rozporuplného postavení zbláznil.

Zoofobie

Zoofobie je chorobným strachem z určitého typu zvířat. Tento neodborník u druhého jedince ovšem stoprocentně nerozpozná. Těžko lze totiž za zoofobika označit i osobu s pro toto postižení charakteristickými symptomy. Kupříkladu takového družstevního rolníka, prchajícího před rozzuřeným býkem, alergika hledajícího jakoukoliv spásu před rojem podrážděných včel nebo vegetariánsky orientovaného potomka nuceného rodiči konzumovat vepřový řízek. O černém divochovi, houpajícím se s děsem v očích v koruně stromu nad hlavami smečky hladových lvů, ani nemluvě.

K nejznámějším odrůdám zoofobie patří zřejmě arachnofobie alias strach z pavouků,ofidiofobie neboli strach z hadů a entomofobie čili strach z hmyzu.

Akrofobie

Chcete-li mít pak z nějakého důvodu pokoj od osob stižených akrofobií, lze vám doporučit vstoupit do výtahu a nechat se vyvézt do vyšších pater nejlépe kteréhokoliv mrakodrapu. Jedná se totiž o chorobný strach z výšek, jenžto je však provázen daleko méně akceptovatelnými vedlejšími projevy než prostá závrať. Dojde-li ve společnosti řeč na rozhledny, bude upřímný akrofobik tím jediným, kdo bude zarputile tvrdit, že nejhezčí výhled je z okna jeho sklepního bytu, a bude-li tento proti své vůli (nejlépe snad v narkóze) dopraven na některou z výškových budov, pak zřejmě běda těm, kdo budou právě procházet kolem něho či dole pod ním. Za největšího lháře pak bude záhodno považovat vypravěče, tvrdícího, kterak se svým akrofobickým příbuzným zaletěl do New Yorku, aby tam navštívili vyhlídkovou terasu Empire State Building.

Fobiemi, ježto jedinci mohou výrazně zkomplikovat vyplnění případného dětského snu stát se podomním prodejcem alias cesťákem nebo dálné kraje poznávajícím objevitelem, jsou pak kupříkladu basifobie (chorobný strach z chůze), dromofobie (strach z ulic) asiderodromofobie (strach ze železnice), zejména jsou-li tyto ještě komplikovány strachem z mostů alias gefyrofobií.

Gamofobie

Zejména mužskou částí společnosti je nejednou simulována především gamofobie, alias strach ze sňatku, a to zejména tehdy, je-li potenciální nastávající stižena projevy charakteristickými pro mysofobii či ataxofobii, tedy strachem ze špíny nebo nepořádku. 

Projevy gamofobie pak trpí zejména mužští jedinci stižení gynofobií alias chorobným strachem z žen. Je až s podivem, že nečteme v novinách inzeráty typu „žena hledá gynofobika za účelem sňatku“; vždyť lze si představit ideálnějšího manžela než toho, který se své choti bude permanentně bát, nevztáhne na ni ruku a nebude zaručeně chodit za ženskými, jsa přímo přiveden k nepříčetnosti při pouhé představě vlastnictví milenky?

Preferovanými osobami mohli být za minulého režimu jedinci trpící hierofobií, čili strachem z posvátných věcí, nebo papafobií, alias strachem z papeže, naopak v nemilost nejednou upadali jedinci třesoucí se před božím hněvem alias teofobici. 

V dnešní době aby se člověk a úspěšný či naopak neúspěšný podnikatel zvláště cítil jako jedinec stižený thanatofobií (strachem ze smrti) či tafefobií (strachem z možnosti být pohřben zaživa), a důvěřiví důchodci a invalidé aby propadali záchvatům ephebifobie alias strachu z teenagerů. To se pak člověk leckdy cítí až jako cibofobik, alias osoba mající strach z jídla, a hypnofobik, alias člověk děsící se při představě usnutí. Jistou úlevu tu může nabídnout leda snad nějaká ta sklenka, kteroužto však naopak lze vřele nedoporučit osobám opanovaným kakotechnofobií (strachem z toho, že si člověk počíná nemotorně),vomitofobií (strachem ze zvracení) a v krajním případě výše zmíněnou basifobií.

Ovšem pořádný chlap jako já žádnou z fobií netrpí, ba tyto jsou mu přímo k smíchu. A teď mě prosím na chvíli omluvte – při představě, že někdo bude číst tyto řádky, se mi nějak sevřelo hrdlo, dostal jsem třesavku, po těle mi naskákaly pupínky a pořádně jsem se opotil. Pošlu to do redakce, jakmile se mi uklidní žaludek a přestane zběsile tepat srdce, nacházející se při pouhém pomyšlení na zveřejnění současně v krku a kalhotách. I když nevím, jestli to vůbec někdy pošlu. Jímá mne totiž už jen při této představě přímo panická hrůza. Čím by to jen mohlo být?