Psychika nikdy nespí

Nesnáším facky od života! Říkám si, jestli to mám jen já, nebo jestli to prožívají i jiní…

Také se vám stává, že si jedete spokojeně v životních kolejích, proplouváte, užíváte si krásného dne nebo všeho, co se vám povede a najednou to přijde?! Buch a všechno je jinak. Nálada je tatam.

Říkám si, proč? Průběh je pokaždé stejný. „Cosi“se stane, já zkoprním, nejsem schopná nic dělat, vnímat, reagovat a potvora žaludek okamžitě zareaguje. Člověku se udělá špatně od žaludku, v hlavě začne hučet a nevidí, neslyší, protože se tolik soustředí na danou situaci.

Nenávidím to, pokaždé si říkám, že příště se nenechám vyvést z rovnováhy, ale i přesto je to pořád stejné. Kde dělám chybu? Jsem moc zodpovědná, přecitlivělá, nebo „levá“, špatný člověk…?

Druhý den už je o něco lépe…ne nadarmo se říká, že všechno chce čas. Ale tam v hloubi duše to bolí pořád stejně. Nechci, aby to tak bolelo…

Jak to udělat? Stát se tvrďákem, kterého nic nerozhází a bude imunní vůči svému okolí? Takový člověk je ale nejspíš bez přátel, rodiny, známých… Vždyť, kdo by se s takovým „studeným čumákem“ chtěl zabývat a pouštět si ho do života. Takový člověk nikdy nepřizná chybu a selhání své osoby, netrápí se, netrýzní ho myšlenky typu, kdybych… Ale je to dobře? Být takovým člověkem bez emocí, svědomí a odsouzený k samotě.

Dvě misky vah, na jedné citlivý člověk s přáteli, emocemi, empatií, který se také ale něco natrápí a na druhé misce cynik bez jediného kousku citu, bez přátel … Co je lepší?