Zdánlivě nepochopitelné

Ještě před několika dny se jevili celému svému okolí jako dva chlapíci, co si spolu velice dobře rozumějí. Ještě před pár dny je spojovala jejich záliba, vzpomínali spolu nejednou na své minulé počiny v této a těšili se na to, co je ještě dříve či později čeká.

Ještě před několika dny se o sobě vyjadřovali jak v soukromí, tak na veřejnosti jen v tom nejlepším smyslu slova, navzájem chválili svou zdatnost, svůj um, svůj talent. A i když o sobě tu a tam navzájem utrousili, jakou má ten druhý ránu, nemysleli to vůbec zle a nevedlo to k sebemenšímu náznaku nevraživosti či dokonce zášti. Byli to dva normální chlapi, kteří mezi sebou neměli ani jediný nevyřízený účet, na nebi se neobjevoval ani jediný mráček. A pak…

Prásk! Přesně mířená rána. A další. Řezali do sebe jako koně. Rána do břicha, další do boku a další zase do břicha. Pak úder do obličeje, jaký si nedávají vesměs ani nejzavilejší z nepřátel. Rána, po které by jednomu vypadly minimálně přední zuby, kdyby je dosud měl. Další rána do břicha, další do obličeje, přímo na oko. Ta další sedla obzvlášť přesně a bylo by s podivem, kdyby nepřerazila nos a nebylo posléze záhodno poopravovat nosní přepážku.

Ruce v obranné pozici, snažící se uhájit alespoň ta nejzranitelnější místa. A současně nové a nové rány. Přesně mířené rány, mající jediný účel – odrovnat toho druhého. Zmasakrovat ho, zmlátit ho třeba až do bezvědomí, možná ho (ač nechtěně) i zabít. Rány, které nemohly vést k ničemu jinému než k otřesu mozku. Rány, po nichž nebylo možno ani ve snech uvažovat o účasti na kterékoliv soutěži krásy. Prásk, prásk, bum, třísk… Rána za ranou. Bití, které neustane nejspíše dříve, než jeden pozbyv vědomí skončí na zemi a už se bez cizí pomoci nezvedne. Rána za ranou, každá dozajista pořádně bolestivá, destruktivní…

Když pak jednoho z účastníků této bitky propustili z nemocnice, neřekl o tom druhém křivého slova. A vlastně ani agresor se nevyjadřoval nikterak hanlivě o svém dobitém sokovi. Vzácně si notovali, jak jsou oba dobří. Snad se i navštívili a vedli spolu zcela přátelský rozhovor. Nikdo by neřekl, že tihle dva nejsou nejlepšími kamarády, nikdo by nikoho z nich nepodezíral, že tomu druhému způsobil až k hospitalizaci vedoucí újmy.

Jak si jen notovali a notují… Dokud se někdy někde zase nezmlátí do krve a dost možná až do bezvědomí či smrti.

Jsou divní… tihle profesionální boxeři.

Článek byl uveřejněný v rámci Literární soutěže.