Postelová

Už dlouhá léta trpím špatným spaním. Takže se sice zavrtávám do peřin hned po večerníčku, jenže ne a ne zabrat. Převaluji se z boku na bok, sem a tam, vrtím se, ošívám.

Neklid mnou lomcuje, zatímco má drahá polovička vedle spí jako dudek a nanejvýš ze spaní pronese něco o tom, abych už toho nechal. Jenže to nejde. 

Nevydržím ležet jen tak bez hnutí. Překuluji se sem, překuluji se zpět, hlavu skrývám pod polštář a zase ji rychle vytahuji, jakmile se pod tímto začnu dusit. Proklínám sebe, nadávám na poměry. 

Pak, zbrocen potem, počítám ovečky. Jenže jakmile se dostávám někam k tisícovce, počínají se mi počty komplikovat, protože se mi mezi ovečky vkrádají i jiné objekty, výjevy to vesměs rázu obscénního. Takže jsem rázem zase jako rybička, plácající sebou na suchu. 

Vrtím se a zkouším pro změnu v duchu a pak i nahlas počítat peníze. Při tom by se snad dalo krásně snít, jenže jakmile se mi už už klíží víčka, najednou mezi počítanými bankovkami vyskočí takový úplně prťavý skřítek Kalousek a začíná počítat se mnou, ovšem pouze kolik mám zaplatit na daních. A je po spaní! 
Beru si knížku a chvíli si zkouším číst. Jenže už jsem postarší jedinec, takže si během chvíle otlačím jeden bok, pak druhý a nakonec i břicho. A na zádech číst neumím, takže knížku odkládám. 

Je potřeba tělu pomoci chemicky. Vytahuji z lednice pivo a nasávám. Jedno pivko, druhé, třetí. 

Uléhám a je mi tak nějak vláčně, tak krásně na spaní… Jenže sotva se začíná rodit první sen, vytrhuje mne z limbu zlý sen – ten můj močový měchýř, to je vážně zlý sen. A kdyby jen ten. Převaluji se, doufaje, že to přestane. Nepřestává. Musím vstát a odběhnout do k tomu určené komůrky a tam pobývám až do chvíle, kdy už se mi chce leccos, jen ne spát. Ovšem přesto pak zatvrzele uléhám a pokouším se podplatit čilé tělo kouskem žvance. Žvýkám a žvýkám, ale spaní nikde. 

Rezignovaně se tedy sápu přes spící manželku na její noční stolek, abych tam mezi tou kopou jejích věcí zkusil nalézt prášek na spaní. Hrabu, hrabu, přehrabuji. Natahuji se a bác. Padám z lože. 

Drápu se zpět a na duchně se opět počínám převalovat, protože ta naražená kostrč vážně bolí. Ouvej. Trvá dlouho, než se provrtím k jakž takž snesitelné poloze. 

Jenže v tutéž chvíli se musím zase začít hrabat, protože ve mně ještě trochu piva zbylo a to chce ven. Zrovna teď. Ach jo.

Vracím se s tranzistorákem a pouštím si nějakou hudbu. Tichou hudbu, při níž se zvolna nořím do sna… než náhle začne řvát mezi nokturna vložená reklama. Jsem zase vzhůru a nezbývá, než se zase začít vrtět. Prohrabávám se peřinou, buším se do hlavy v marné snaze se aspoň omráčit,… 

A tak pořád dokola. Od zmíněného večerníčka až do rána, kdy je potřeba vstávat do práce.

No uznejte, pane soudce. Přece byste nevěřil mojí ženě, že chce rozvod proto, že nejsem v posteli dost aktivní?