Intimní problém

Do ordinace kožní lékařky vstoupil neznámý mladý muž. No vstoupil… spíš se tak přišoural, se zrakem upřeným do země.

Jeho svěšená hlava, pokleslá ramena a snaha státi se menším a ještě menším signalizovaly problém. A to ne problém ledajaký. 

To, co tento návštěvník tajil ve svém nitru, bylo zjevně něčím, co se člověk nejednou zdráhá vypovědět i ve zpovědnici zaručující zpovědní tajemství. Natož pak v ordinaci, kde nejednou i stěny mají uši, a ne-li už stěny, pak bulvár jistě.
Muž se stydlivě zastavil mezi dveřmi, jako by váhal, zda se nemá raději ještě zavčasu otočit a prchnout. Nakonec ale na výzvu lékařčinu udělal krok vpřed. Nejistý, jako by kráčel vstříc bráně pekelné, nevěda, co ho za ní čeká.

„Posadte se. Co vás trápí?“ pokusila se lékařka změnit nastalé dusno k lepšímu trochu soucitným projevem. Marně. Muž se sice posadil, ale i nadále zůstával schoulen a nyní vypadal doslova jako hromádka neštěstí. Seděl a jako by ve skloněné hlavě marně hledal, jak začít.

„Jak vám mohu pomoci?“ otázala se opět přívětivě žena v plášti. „Bolí vás něco,…?“ Človíček před ní se schoulil ještě o poznání více a plaše zavrtěl hlavou. Dlouhé tíživé ticho, v němž by jeden slyšel i špendlík na zem spadnout. Ale jako naschvál ani špendlík spadnout nechtěl, aby narušil ticho.

„Co vás k nám přivedlo?“ zkusila to nanovo, stále ještě mírným hlasem, byť její profesionální zvědavost počínala přerůstat v netrpělivost. Čekárna plná lidí a on tu sedí a ne a ne se vymáčknout.

„Nu nebojte se, já vás neukousnu,“ pokusila se zavtipkovat, ale človíček se ani nepousmál a dál hleděl k zemi.

Doktorce docházela pomalu trpělivost. „Člověče, no tak ven s tím. Není čeho se obávat. Sestři, prosím…“ Sestra pochopila, že by mohla být možnou příčinou studu pacientova a diskrétně se vytratila.

Mužíček trochu pookřál. Ale opravdu jen trochu. „Víte, já se hrozně stydím…“
„Hlavu vzhůru. Nějaká vyrážka? Tam? Takových už jsme tady na venerologii viděli!“ Opět zavrtěl hlavou. „Ne, ne.“ A dál se k ničemu neměl.

„Výtok?“ zkusila štěstí, ale odpověď byla opět negativní. „Otok?“ Nic. Trapné ticho.

Ztratila zbytek trpělivosti a jen její profesionální čest jí velela zůstat aspoň trochu přívětivou. „Víte co? Uvidím sama. Stáhněte si kalhoty!“ 

Chtěl zaprotestovat, ale před jejím nesmlouvavým pohledem kapituloval. Kalhoty se sesunuly k zemi

Pohlédla nejprve zběžně, pak zaostřila, zbystřila, prohlížela si inkriminované místo pacientovo detailněji a detailněji. S rukama v rukavicích se postarala, aby jí neuniklo ani jediné místečko. Jenže… nikde nic. On však před ní stál nadále s hlavou svěšenou a ruměncem na líci

Už nedokázala být ani profesionálně taktní. „Nevidím žádný problém. Proč sem hrome vlastně lezete?“

Mužíček se roztřásl a div se neskácel v mdlobách. Pak ale sebral zjevně poslední zbytky sebedůvěry a pravda byla na světě.

„Víte, paní doktorko… já jsem… já totiž… já…“ V ruce se mu objevilo nečekané, co dosud stydlivě skrýval pod kabátem. 

Stál tu se staženýma kalhotama, s kyticí růží v ruce. „Já jsem…“ pravil zajíkavě, „vás přišel požádat o ruku vaší dcery.“