Celibát

Celibát. Jak děsivě toto slovo zní nejednomu z nás, pubertálním jedincům minimálně rodu mužského pak zřejmě stoprocentně.

Ovšem slova celibát netřeba se tolik bát, jak bych si dovolil zaveršovat. Protože pojem celibát má významy rovnou dva, a zatímco jeden je tím vesměs známým a těžko stravitelným (byť se tu, jak známo, nejedná o stravu), ten druhý je u nás naopak nevědomky čím dál tím hojnější.

Protože celibát je v teoretické rovině chápán nejen jako život bez pohlavních styků, ale též jako prosté rozhodnutí se žít mimo manželství. A jak známo, do chomoutu se v našich končinách dnes už neženeme, zatímco do toho druhého ano a rádi. Protože na rozdíl od dřívějška není třeba získání bytu, novomanželské půjčky a jiných forem blahobytu podmíněno sezdáním se a naopak ti volní jsou třeba zaměstnavatelům nejméně volní. Člověk tedy může i tady a teď důsledně dodržovat celibát, aniž by přitom žil jako mnich.

Přičemž ani celibát jako celibát už není tím, čím snad dříve býval. Kolik jen církví už od tohoto zcela či zčásti upustilo, třeba jen proto, aby přivábilo do svého stádečka i sezdané a zhýralé ovečky, protože i v církvi se každá duše počítá! A kolik už bylo církevních potentátů, kteří sice celibát ve smyslu rodinném  dodržovali, ovšem ministranti si s nimi užili! Totiž naopak – užili si oni s ministranty…

A buďme vlastně rádi, že už netřeba dogmaticky celibát ctít a dodržovat. Třeba proto, že na úplném počátku 20. století byl v českých zemích povinně uzákoněn i celibát učitelek, jenž znamenal, že svatba rovná se konec profesní učitelské dráhy. Tečka. Tento nápad nevydržel ani dvacet let, za což můžeme být jenom vděční. Protože kdyby vydržel, vrátili bychom se zpět na pomyslné stromy a vážně nevím, komu by pak u nás dnes ještě šéfovalo ministerstvo školství.