Sladké sny

Asi to budete znát všichni, a to ať již jste věku jinošského či více či méně pokročilejšího. Na krajinu vůkol se snese černočerná tma a člověk se, jak velí tradice a dobrý mrav (nevelí-li jinak zaměstnavatel, jiné povinnosti či naopak dobrovolné aktivity), odebere na lože, v ideálním případě své vlastní.

Ulehne tu a toliko na kratičký čásek spočine v nadějném očekávání. Očekávání, v jehož naplnění tak doufá, po němž vesměs tak touží.

Avšak klidu mu není dopřáno nadlouho. Následuje jistý neklid, vrtění se, převalování z boku na bok a vlastně i na ostatní strany tělesné schránky, chvění a další tělesné projevy doprovázené tu více a tu méně zmateným rojením myšlenek na cokoliv. Myšlenek, které ne a ne zaplašit a které opanují mysl stejně jako celé tělo.

A tak se člověk převaluje, usedá, vstává a znovu uléhá v bláhové naději, že teď už snad… A nejednou zase nic.

Je to tady. NESPAVOST.

Alias stav, který lze sice v jistých situacích chápat i jako výhodu, ovšem v převážné většině případů je tento nikoliv předností, ale zadností. Totiž chtěl jsem říci nedostatkem.

Nespavost si člověk nemůže vynachválit snad toliko v nepočetných případech, kdy je nutno či alespoň záhodno přečkat noční dobu v bdělém stavu. Tedy dejme tomu v případě konání se důležitého či alespoň zajímavého flámu, v případě snahy o dosažení potomstva či alespoň imitace tohoto procesu, nebo když je záhodno rozkrást za tmy něco, co za denního svitu rozkrást nelze. Na nespavost si možná nebudou stěžovat ani zaměstnanci nočních barů, ani tamtéž na barových stoličkách ze zištných důvodů posedávající spoře oděné děvy, ani noční hlídači či hvězdáři.

Zato většina populace nespavost s nadšením rozhodně nevítá. Člověk se připlahočí domů po celodenní lopotě, po celodenním pídění se či po celodenním nicnedělání, něco zhltne, pohoví si před televizní obrazovkou, prohodí pár něžných slov či invektiv se svým životním druhem (jen ojediněle pak mezi sebou prohodí i nějaké to nádobí a jiné předměty a jen zřídka prohodí třeba oknem i druha samotného) a hurá na kutě… a nic. Případně, jak praví filmová klasika, „i prd, velebnosti“.

Člověk čeká, čeká a vytoužený sen ne a ne se dostavit. Zejména pak poté, kdy si tento navíc ještě představí, jak bude vypadat zrána i po celý zítřejší den a jak bude nucen v nevyspalém stavu řešit svízele, jež mu den nadcházející přinese. A čím více si člověk v tuto chvíli uvědomuje, jak nutně se potřebuje vyspat, tím větší je pravděpodobnost, že se tohoto jen tak nedočká.

Jakmile člověka nesmyslné polehávání provázené zmatenými myšlenkami omrzí, počne tedy tento vymýšlet nejrůznější způsoby, jak na problém vyzrát. Jedinec s méně vyvinutou fantazií zpravidla toliko vzpomíná na rady tradované již po řadu generací, tvor kreativní se pak pokouší tu a tam vymyslet i svou vlastní cestu, která by snad mohla vést k úspěchu.

Asi nejběžnějším a nejznámějším pokusem bude zřejmě počítání oveček. Jedná se o metodu v našich končinách dosti zakořeněnou, protože snad není Čecha, který by nerad přepočítával nějaký ten svůj majeteček. Jedná se zároveň i o způsob velmi demokratický, neboť ovečky si může počítat boháč stejně jako jedinec zcela nemajetný a vše tu závisí jen na počtářských dovednostech dotyčného. Kontraproduktivním je tento způsob zřejmě pouze v případě účetních či osob extrémně hamižných, kteřížto s počítáním nepřestanou do chvíle, než se dopídí přesného výsledku. Což, jak známo, není nikdy, protože virtuálních oveček může mít každý z nás nekonečně. A je tedy asi vhodné stanovit si limit, kdy člověk s počítáním přestane; jinak totiž hrozí počítání až do rozednění a takto noc strávivší jedinec pak v rozespalosti může po počítání oveček udělat navíc ještě berany berany duc s prvními dveřmi, které se mu postaví do cesty.

Počítat je vlastně možno cokoliv, nejenom ovečky. Ovšem v ostatních případech se je třeba zamyslet nad tím, co by to též mohlo přinést. Virtuální počítání peněz hamižníky či nahých slečen pubertálními jedinci rozhodně ku spokojenému usnutí nepovede.

Selže-li tato metoda nebo není-li člověk dobrým počtářem, lze hledat pomoc jinde. Lidová moudrost kupříkladu praví, že k navození spánku může napomoci sklenice teplého mléka. Kdo ví… Rozhodně však pozor, neměli-li v samoobsluze právě mléko čerstvé. Jsou totiž i mléčné produkty, jejichž užití ve večerních hodinách pro jejich projímavý účinek doporučit rozhodně nelze. V konečném důsledku pak může dojít i k tomu, že se člověk může po… nejenom z faktu nespavosti, ale i z důvodů ryze trávicích.

Zejména u dítek školou dosud nepovinných zabírává i pohádka či ukolébavka. Ovšem je tu třeba zdůraznit, že u osob věku vyššího je využití zmíněných možností dosti sporné. Třeba manželka rozhodně neusne záhy spánkem spravedlivých, musí-li poslouchat krákoravý zpěv svého podroušeného chotě či naslouchat jeho pohádkám o tom, že se musel se sekretářkou zdržet ve vinárně dlouho do noci, aby tam projednali podnikové záležitosti. A naopak manžel nejspíše neusne, začne-li jeho drahá polovička s pohádkou o Popelce, neboť dobře vytuší, že tento jinotaj skončí požadavkem na nové ošacení, které v reálu rozhodně z oříšků získat nelze.

Kromě již výše zmíněného mléka lze na dobrou noc popíjet i leccos jiného, kupříkladu lektvary vylouhované z darů přírody podle receptů našich babiček, babek kořenářek a jiných čarodějnic. Mezi pravděpodobně nejproslulejší tu patří kupříkladu odvar z makovic, který člověku provede s makovicí jeho vyslovené divy, existuje však i celá řada dalších rostlin, jež by mohly pomoci a jejichž hromaděním se člověk na rozdíl od máku nedostane do křížku se zákonem.

Selžou-li pak bylinky, přejde člověk nejednou i na šláftruňk, neboli na panáčka něčeho ostřejšího, ať už bylinného nebo stop bylin prostého. Kupříkladu na čtyřicetiprocentní odvar z rumíčku lékařského, jak se honosně říká této u nás snad nejrozšířenější „medicíně“. Výhodou tu je poměrně spolehlivá účinnost, nevýhodou pak zejména to, že léčí-li se jedinec přespříliš, usne spolehlivě, ovšem ne vždy na ideálním místě. Levnější variantou tu bývá kupříkladu chodník, lavička v parku nebo bezprostřední okolí záchodové mísy, tou variantou dražší pak záchytná stanice. Dosti podstatnou nevýhodou tohoto způsobu usínání je pak i fakt, že leze do peněz a čím důkladněji se člověk uspává, tím větší kruhy pod očima pak následně po procitnutí mívá a tím méně bývá i použitelný. A když už jsme u té použitelnosti, může se dost dobře i stát, že je takový samoléčitel nakonec použitelným pouze jako zdroj příjmů zařízení zvaných protialkoholní léčebny. Kterážto představa pak spolu s deliriem tremens nedá leckdy překvapivě alkoholikovi spát. 

Není-li pak nakonec už vážně zbytí, má tu člověk naštěstí ještě jednu legální cestičku. Nejkratší cestou k lékaři. Ten sice zřejmě bude – a přiznejme si upřímně, že dosti oprávněně – brblat, ale nakonec nebožákovi něco ze své přehršle barbiturátů, benzodiazepimů, antihistaminik, antidepresiv a dalších hypnotik dá. A to je pak pospinkání!

Tedy jen dočasně, protože jak známo, při dlouhodobějším užívání tyto látky vyvolávají psychickou a leckdy i somatickou závislost a jejich účinnost klesá, pročež dříve nebo později nastane den, kdy lékař člověku místo tabletek dá prostě velké kulové. Za což ho nespavec bude s největší pravděpodobností proklínat doslova dnem a nocí, nedbaje pranic toho, že tak bylo učiněno pro jeho dobro.

A nejpozději v tomto okamžiku člověku nezbývá než rezignovat. Smířit se s bezesným nočním převalováním, ranním mátožným tápáním, v dětství tolik nenáviděnou a nyní tak žádanou odpolední chrupkou, usínáním uprostřed nejlepších televizních inscenací či jiných kulturních počinů a nakonec prakticky v libovolných nejméně vhodných okamžicích. Prostě s tím, že už se snad nikdy pořádně nevyspí.

Jedinou útěchou tu snad může být už jen to, že se pořádného spánku jednou přece jen dočká. Toho věčného.