Sen?

Probudil se uprostřed noci. Tedy neprobudil se vlastně tak docela sám od sebe. Probudil ho totiž hlásek, který ještě nikdy předtím neslyšel. Ležel v loži a naslouchal tomuto neznámému hlásku, který tak zoufale volal o pomoc. Lkal, že je mu ubližováno, že se o něj nejen nikdo nestará, ale dokonce je mu škozeno na každém kroku.

Pak nastal nový den a posluchač, tedy pan Radana, šel za svými každodenními povinnostmi i radostmi. Celý den se nezastavil, ze životosprávy si pranic nedělal a nakonec v podvečer jako vždy skončil v hospodě pod stolem. Kde ho ale tentokrát neprobudil hostinský po zavírací hodině, nýbrž opět onen hlásek. Ten, který mu posmutněle začal vyčítat každé pivo a každý rum, jímž si piva prokládal. Hlásek sténal, že takhle už dlouho nevydrží, že je mu ouvej a bude hůř a hůř, až bude jednoho dne, jenž se kvapem blížil, úplně nejhůř. Až z toho pana Radanu zalil studený pot.

Dovrávoral domů, ale když tam otevíral s klížícíma se očima láhev, aby si dopřál šláftruňk, hlásek opět, nyní již z plných sil, zapištěl. Zakvílel neskrývanou bolestí.
Až z toho našemu hrdinovi vypadla láhev z ruky a tak si raději ucpal uši polštářem. Ale hlásek, jenž ho provázel celou následující noc, tím nezdusil.

A tak si celičký následující den lámal hlavu a dospěl k názoru, že už ví, kdo byl oním lkajícím nešťastníkem. Nemohl to být nikdo jiný než jeho denně lihovinami zalévaný mozek.
Jenže co s tím? Hlásek vycházející přímo z hlavy nepřehlušíte, sebelepší špunty do uší nezabrání tomu, aby tento pronikal tam, odkud pramení. A tak panu Radanovi nakonec nezbylo než onoho zoufalce vyslyšet, nechtěl-li ho více slyšet. Nezbylo, než s pitím skoncovat.

A měl štěstí. Ony oprávněné výčitky následně zmizely. Protože přestal sice v nejvyšší čas, ale ještě včas.

Což lze doporučit i vám. Protože je možná pravdivým rčení z televizní reklamy na „Honzu Chodce“, že „až se ti promítne tvůj život, ať je na co koukat“, ale je-li tento promítaný život alkoholicky rozmazaný, moc ke koukání není.