Když nám teče do bot…

Všichni to známe přinejmenším z doslechu, troufám si ale tvrdit, že to dokonce známe ze zkušeností vlastních.

Snad každý to poznal, poznává nebo dříve či později pozná, ať už chce nebo daleko pravděpodobněji nechce. Vždyť životní praxe prakticky vylučuje, abychom se s tímto nesetkali.

Prostě: stal se malér. Průšvih, nehoda, smůla,… Říkejme tomu, jak chceme. A nám zkrátka teče do bot.

Kdo by byl nadšeným z toho, že mu teče do bot? Kdo by si v takto nastalé situaci dokonce lebedil? Kdo by si chválil? Nikdo, že? Kdo by byl rád, teče-li mu právě do bot?

Ovšem ani tato varianta není ještě tou nejhorší. Jakkoliv je nepříjemným, teče-li nám do bot, je ještě daleko nepříjemnějším, nesnesitelnějším, trapnějším, více deprimujícím a osobní život negativně ovlivňujícím, teče-li nám do bot v situaci, kdy nám teče někam jinam.

Kupříkladu do kalhot. 

Každý to zažil jako malé robě a zapírat toto by bylo bezpředmětným. Je to čímsi naprosto přirozeným a nejeden z nás to dokonce tu a tam dá k lepšímu i ve společnosti. Zejména pak rodičové hovořící o svých ratolestech, jež „pokřtily“ tu lékaře a tu třeba někoho z příbuzenstva v nevhodný či dokonce nejnevhodnější okamžik. A společnost se pousměje a jde se dál.

Daleko jinak je tomu však ve věku pokročilejším. Dítko plenám již nějaký ten pátek odrostlé se pochopitelně nechlubívá svým nočním pomočováním a i u člověka dospělého je toto téma záležitostí vnímanou notně negativně a v zájmu zachování si dobrého jména pokud možno tutlanou.

Jsou mezi námi i jedinci dospělí, kteří s tímto trablem nebojují jen v soukromí svých čtyř stěn. Jedinci mající trable se společensky neakceptovanou a lidsky nedůstojnou ztrátou tělesných tekutin bez ohledu na místo a denní dobu, odborně zvanou inkontinence. 

Prostě je to nejednou problém, komplikující život tu více a tu méně, v závislosti na závažnosti daného problému. Problému, se kterým se člověk tak nerad byť i jen svěřuje, natož aby jásal, projeví-li se tento in natura. 

A tak člověk, jsa svírán úzkostí přiměřenou svým trablům, bojuje všemi dostupnými prostředky za zachování své lidské důstojnosti. Byť zpravidla opomene prostředek leckdy z nejúčinnějších. A sice lékařskou pomoc. Vždyť jak zmíněno výše, nejeden z občanů se s tímto na veřejnosti raději nevytasí, lékaře nevyjímaje, a byť je nejednou ta možnost, nevezme si ani některý z informačních letáčků v čekárnách lékařských ordinací. Vždyť co kdyby ho někdo viděl, že se chce informovat právě o… Však víte.

A proto jsem za ostýchající se našince zalovil ve zdravotnických prospektech já sám. Protože relativní anonymita internetu je dost možná důležitou pro nejednoho z trpících a třeba to bude někomu platným. Třeba tím, že ho to konečně zviklá k rozhodujícímu kroku možná mu v konečném důsledku dosti zpříjemňujícímu život. Nebo že mu, jsoucímu bez problémů, pomůže si uvědomit, že není obzvláště vhodným moci se uválet smíchy, potká-li takového nešťastníka v okamžiku z nejtěžších.

První, co tu ve výčtu rad zmíním, není ze žádné příručky, ze žádného učeného traktátu ani z jiného vědeckého zdroje. To je z mojí kebule, i když se totéž zřejmě již dávno přede mnou zrodilo v mnohých hlavách jiných. Rada, na kterou nemusí nikdo studovat. A sice: Dokážete-li zdolat za večer, den, hodinu či jakýkoliv jiný nepřiměřeně krátký časový úsek neúměrné množství tekutin, zejména pak obsahujících alkohol, budou vám následující zdravotnická moudra k ničemu. Váš problém odezní, jakmile přestanete chlastat, a naopak nepřestanete-li, lépe nebude ani po návštěvě odborného lékaře. Výjimkou by snad mohla být leda návštěva chirurga, jenž by vám sešil rty a pití tak zabránil, či vás naopak na druhém konci těla utěsnil, ovšem takoví extremisté v našem zdravotnictví (snad) nepracují. 

Bavme se tu o příčinách inkontinence člověkem nezaviněných nebo těch, na jejichž vzniku se dotyčný podílí mírou toliko omezenou. Těmi jsou především věk, ochabnutí svalů pánevního dna, poškození svalových, vazivových a nervových částí močové trubice, porody, chronická zácpa, infekce močových cest, rodinná predispozice nebo například následky zranění, příčinou může pak být i nadváha způsobující tlak uvnitř břišní dutiny, stres či zvětšená prostata u mužů. 

Kapitolou samou pro sebe je pak tzv. hyperaktivní močový měchýř, problém asi padesáti až šedesáti milionů Evropanů, při němž dochází k náhlým a urgentním stahům svalů močového měchýře před jeho úplným naplněním, bez předchozího varování, kvůli nimž vzniká minimálně osmkrát denně nepřekonatelná potřeba močit, nejednou takového stupně, že času na návštěvu toalety se již nedostává. Takovému člověku už vůbec není co závidět; omezuje konzumaci tekutin, raději se straní společnosti a vyráží-li už někam mezi lidi, zajímá se vždy nejprve nikoliv o cíl či záměr, ale o to, zda mu tam i po cestě bude dostupným WC. Plus navíc sexuální život na bodu mrazu, protože co kdyby…

Stiženými tímto jsou údajně desítky milionů lidí na celém světě, především ženy jakéhokoliv věku.

Tyto příčiny mohou vést k inkontinenci lehké, za niž se považuje únik moči ve formě kapek nebo množství do 100 ml za čtyři hodiny, především v důsledku fyzické námahy, kýchnutí, kašlání nebo v období těhotenství, dále k inkontinenci střední, tedy úniku proudem v množství od 100 do 200 ml za čtyři hodiny, a nakonec i k inkontinenci těžkého stupně, při níž dochází k úniku několikrát denně, noc nevyjímaje, v množství nad 200 ml.

Tolik tedy suchá fakta. A dále už záleží jen na člověku samotném, jak s touto realitou naloží. U někoho to vyřeší vhodná úprava oděvu spojená s použitím přiměřených absorpčních pomůcek, reklamu na něž najdeme již po řadu let leckde a které lze pořídit v internetových i kamenných obchodech stejně jako na předpis od lékaře, u někoho trénink svalů pánevního dna, u někoho léčebná gymnastika. U někoho může pomoci omezení konzumace kávy či alkoholu, kteréžto mohou dráždit močový měchýř. No a u někoho je řada na lékaři, praktickém, gynekologovi či urologovi, a léčbě medikamenty, respektive i chirurgickým zákrokem.

Svůj další osud už si určuje každý sám. Jak zmíněno, může rezignovat a může se to pokusit řešit. Záleží na každém, pro kterou z variant se rozhodne. Rozhodně by však neměl vzdávat boj, seškrtat svůj společenský život na torzo a uzavírat se před ostatními jen pro neopodstatněný pocit studu. Není tomu mnoho let, co se v našich končinách rděl bezmála každý mladý člověk při nákupu prezervativů, a zvykli jsme si. Proč se tedy rdít při nákupu kupříkladu plen, které jsou v očích prodávajících totéž co houska na krámě? Beze studu chodíme k lékaři, stihne-li nás zvracení, průjem či crčí-li z nás krev, proč se tedy zdráhat navštívit jej při této formě ztráty tekutin?

Nikomu nic nevnucuji. Pokud jste však museli nedobrovolně odběhnout během čtení tohoto článku, jednou nebo snad dokonce vícekrát, pokud už od poloviny pro svíravý pocit vlastně pořádně nevnímáte, co čtete, pokud se modlíte, aby ostatní rodinní příslušníci právě teď nemuseli, pokud se už neskonale těšíte na samotný závěr nebo dokonce vzlykáte, že už je pozdě, možná nebude na škodu se nad vhodným řešením zamyslet.

A teď mě prosím omluvte. Na chvíli se vzdálím, protože mám pocit, že mi teče do bot. Naštěstí jen do bot…