Relaxace pod stromy

S prodlužujícími se nocemi a krátícími se dny, s nadcházející dobou spíše temna, přicházívají na člověka všelijaké myšlenky. Na někoho jen ty prozaické, jako je otázka, zda má ve sklepě dost topiva na dny, kdy mráz v okna duje, v chaloupce teplo u kamen, na někoho pak i melancholie, splín, ba přímo trudomyslnost.

A toto vše je třeba „léčit“. A pokud už tedy léčit, proč nevyužít moudra opilců a nepomoci si třeba tím, co nás do nedobrého stavu přivedlo?

A tak přivádí-li nás do stádia zádumčivosti, skleslosti, smutku nebo naopak zuřivosti hraničící až s amokem třeba takové pod stromy spadané listí, proč se nevrhnout právě na toto ve snaze zaplašit jeho pomocí chmury svírající naši duši?

A byť nejsa ani sklíčen, ani zádumčiv a po většinu dne ani nikým a ničím nakrknut, jsem se tedy o víkendu vydal na terapii listím. Ne že by se mi do ní tedy kdovíjak chtělo, protože shrabat listí pod věkovitým a úměrně tomu vzrostlým javorem, obzvláště je-li tento symbolem jistého zámořského pastátu, to není zrovna činnost zalíbeníhodná a člověk si připadá spíše jako ztracenec v lavině či trosečník uprostřed oceánu, aby poté, co tuto lavinu či toto moře zprovodí ze světa, dospěl k poznání, že zatímco hrabal na jedné straně, na druhé mu toho stihlo požehnaně připadat.

Ale co by řekli sousedi, že? Vlastně ani nevím, protože tito jsou původu holandského a člověk nikdy z chrochtavité mluvy ani nevytuší, zda se jedná o výtku nebo lichotku. Ale ač nevím, co by řekli sousedi, vím, co bych řekl já. Sám sobě. Že jsem kanec, lenoch líná.

A tak jsem o víkendu vyrazil na hrabanou. A činil jsem se, jen co je pravda, aby trávník v okolí mé skrovné venkovské rezidence pozbyl jej náhle hyzdící listnatou peřinu. Hrabal jsem víc než leckterý z našich privatizátorů na přelomu minula i současna, a nahrabal jsem si pěknou hromadu. Hromadu, kterou mi tu v okolí nikdo nezávidí, protože stromů a tím pádem i lupení po zemi mají všichni minimálně habaděj.

Hrabal jsem jako zkušený hrabě, hraboš nebo jak že se živému příslušenství k hrábím vlastně říká. Hrabal jsem jako zběsilý od nevidím do nevidím. A co to vidím? Ano, vidím, že bych se z toho nejradši neviděl. Protože tam, kde byla zprvu lavina listí a poté tam nezůstalo hnedle ani lupínku, už bylo listí opět jako máku na afghánských opiových polích. A tak jsem hrabal dál a dál, pořád dokolečka. Jedno kolečko, druhé kolečko, třetí kolečko,… až jsem se začal obávat, nemám-li z těchto koleček vlastně už o kolečko víc.

A výsledek? Škoda mluvit. Když jsem po víkendu odcházel do práce, hádejte, co mi opět křupalo pod nohama! Jistě, nikoliv sníh, nýbrž listí ze zmíněného proklatého ideologicky se mnou nekompatibilního stromu.

Do práce jsem odcházel s vědomím, že půjdou-li tedy sousedé kolem, řeknou si o mně totéž, co by si o mě říkali, kdybych na hrabání ani nehrábnul. 
Ovšem nevadí. Protože jsem se hrabáním krásně odreagoval od všeho, co tomuto předcházelo a nejednou i následovalo. Protože hrabání listí, to je relaxace! Při noření se do té záplavy stromového odpadu ani nestačíte myslet na to, co bylo či bude, a když pak s heroickým úsilím skončíte, bolí vás jako mne celý člověk.

A tak tu hekám, sténám, skučím, lkám, jak mne bolí státní službou zlenivělé ručičky, nožičky a další partie těla. Hekám a nemyslím na nic jiného než na to, zda se ráno probudím a postavím, a sice nejlépe na dvě a to zadní končetiny. Ty tam jsou všechny předchozí trampoty. A to je přece účel. Účel relaxace.

Chtěli-li byste se odreagovat, zrelaxovat, klidně přijeďte. Listí tu mám ještě dost a dost. A sám už jsem urelaxovaný tak, že to chce menší relax… asi tak do příštího podzimu.