Hlavně klid

Pacient ležel zkroucený na lůžku a úpěl, jako by na něj právě sáhla zubatá. Ve vyhaslých očích zoufalá beznaděj, občas snad i nějaká ta slza mezi krůpějemi potu vyrazivšího na čele z důvodu panické hrůzy. Apatie a zároveň zoufalá touha vymanit se ze spárů kmotřičky s kosou.

Lékař stál vedle něho. Klidný, vyrovnaný, s konejšivým úsměvem ve tváři. V nejednom člověku by vyvolal již svým výrazem pocit, že se pranic neděje, že je vlastně všechno v nejlepším pořádku. Kolik jen z něj sálalo jistoty, že s tímto si vlastně docela hravě poradí, že takového banality se dají řešit jako na běžícím pásu.

Dost možná by pacient kopal, pral se o život, kdyby však na to měl ještě sílu. Možná by alespoň lomil rukama, kdyby mu jen zesláble neležely podél chřadnoucího těla. Ovšem nemohl než ležet a naslouchat. Naslouchat konejšivému hlasu lékařovu.

„Nic to není… To bude zase v pořádku… To v životě potkalo tolik lidí a navzdory pocitu zmaru se z toho už záhy vykřesali a opět již řadu let žijí normální, plnohodnotný život…“

Pacient nejevil ochotu tomuto uvěřit, ovšem nemohl nenaslouchat dále.
„Dříve byli lidé ve vašem stavu vskutku občas odsouzeni ke skonu, ale dávno už jsou tyto časy… Věda kráčí kupředu mílovými kroky a dnes už jsme docela jinde… Dostanete léky, pár dní si u nás poležíte a bude zase dobře… Věřte mi, jenom pár dní a bude vám mnohem lépe… Není na místě myslet na nejhorší…“
Pacient však stále na nejhorší myslet musel. Cítil prostě, že na nic než na nejhorší se v jeho stavu myslet nedá a nelze.

„Kdysi byly životu nebezpečné i banální operace slepého střeva, kdysi se také nedal léčit mor… a dnes… víte sám. A s vaším neduhem je to úplně totéž. Klid na lůžku, pár tabletek, pár injekcí a budete zase jako rybička…“

Dlouho, předlouho mluvil doktor ke svému pacientovi. Kolik jen tu strávil času, kolik slov a vět prolétlo vzduchem. Vět o tom, že na smrt není ještě záhodno pomýšlet. Protože tohle už dnes není žádná tragédie, tohle je léčitelné pomalu lépe než docela obyčejná chřipka. Netřeba se vzrušovat.

Konečně snad pacient trochu uvěřil. Trochu se mu ulevilo, trochu jasu proniklo do hloubi jeho dosud temnotou naplněné duše. Konečně nalezl trochu toho klidu a zdálo se, že na okamžik usnul.

Konečně mohl lékař s pocitem dobře odvedené práce odejít z nemocničního pokoje.
Za dveřmi vytáhl z kapsy mobilní telefon, vytočil rutinně tak často používané číslo a poté, co se mu ozval hlas na druhém konci drátu, se představil a stručně oznámil: „Připravte se. Během pár hodin vám dodáme na patologii další přírůstek.“