Omluva nemocným, zraněným a mrtvým

Promiňte mi, prosím, vy nemocní a zranění. A promiňte mi, prosím, i vy, nebožtíci, existuje-li snad život posmrtný. Protože já jsem v tom minimálně zčásti nevinně.

Je tomu už celá řádka let, co jsem se poprvé rozhodl vám bezplatně darovat krev. Tedy ne že bych ji nedal raději nebezplatně, ale když už ta možnost není, proč nevykonat alespoň dobrý skutek, že?

Jenže…

Tělo mi kdysi v mládí jednou trochu zahaprovalo. Nic mimořádného, ale na modrou knížku to stačilo. A bohužel nejen na ni. Protože jeden jediný dávno prachem zavátý trabl se vynořil ještě po dlouhé řadě let a zavinil distanc nejen od vojenské služby, ale i od darování krve.

Nějaká ta desítka let bezproblémového života se zazdála lékaři transfůzní stanice příliš krátkou. Prý už nikdy nebo v nejlepším případě později… O hodně později.

O hodně později už by to prý snad šlo. A to navzdory tomu, že na transfůzní stanici bezpodmínečně a marně chtěli vidět mou tehdejší a zákonitě již dávno nedochovanou zdravotní dokumentaci (kdo by se s bezpředmětnými lejstry schraňoval přes čtrvtstoletí), byli svolní. Jenže…

Znáte to. Rok co rok se v létě ztrácím do Jižní Afriky. Do Afriky, která vcelku není ani Afrikou, aspoň co se většiny afrických negativ (těch nevyhnutelných pak vlastně stoprocentně) týká. Ví to ministerstvo zahraničí, ví to ministerstvo zdravotnictví, ví to hygienické stanice. Jen transfůzní stanice nikoliv. Jižní Afrika je pro ně, na rozdíl ode mne, zemí exotickou a spadající tudíž do kategorie těch rizikových, po nichž nelze krev darovat minimálně půl roku po pobytu tamtéž.

Zákonitě vám tudíž nemohu svou krev dát po zbytek léta, po celý podzim i po dobu zimy.

A pak přijde jaro. Třetí pokus, při němž jsem se tehdy dostal nejdál. Až k pohovoru o svém zdravotním stavu. Pohovoru, kde jsem „pohořel“ na nedávno doléčeném (tedy přechozeném) nachlazení. Jednoznačné to kontraindikaci.

Jaro s virózami a jarními pracemi je tedy vesměs rovněž ztracené. A pak nadchází léto. Léto, v němž se stávám sobcem. Ač je mi vás líto, nadchází čas mé další africké anabáze a před tou odběr přece jen raději riskovat nebudu. Protože nemám praktickou zkušenost s tím, co po něm u mne bude následovat, a JAR je navzdory svému kvalitnímu zdravotnictví místem, kde doktory v žádném případě vyhledávat nechci, je-li vyhnutí.

Takže mi prosím promiňte, že vám svůj žejdlík v nejbližších letech zřejmě nedám. Protože jakkoliv je prostředí transfůzních stanic vcelku příjemné, jakkoliv o jejich zaměstnancích aspoň u nás v Českých Budějovicích nemohu říci jediné sebeméně špatné slůvko, protože dělají jen svou práci v zájmu vás, vzdávám pokusy. Nejspíše minimálně do chvíle, než se u nás přestane Jižní Afrika považovat za špinavou exotiku. Nebo než zestárnu natolik, že mi tisíce kilometrů už budou nepřekonatelnou bariérou.

Kdy však bohužel bude věk a zchátralost na překážku i darování.

Takže promiňte mi, prosím. Omlouvám se.