Stran zubů

Jako pračlověk bych se asi už neuživil, protože tuhého syrového mamutího masa bych si zrovna příliš neukousl. Ale jako homo sapiens si nemohu dosud stěžovat.

A důvodem, proč si nemohu stěžovat, ač si díky demokracii stěžovat mohu, je fakt, že jsem se ve školství dočkal i jednoho pozitiva, sestávajícího z toho, že se mne coby registračně bezprizorního ujala dentistka, tedy zubařka, dětská. Prostě jsem se k ní mohl zaregistrovat za onoho času spolu s celou třídou dítek.

Jediné, čeho na tohoto počinu lituji, je fakt, že jsem navzdory své statečnosti při výkonech dosud ani jednou nedostal obrázek coby bolestné, jenž jinak kdysi dostávala i jistá ratolest jménem Šárka, jež tuto doktorku dokázala pokousat, ač ji (míněno ratolest) drželi oba rodiče.

Jinak u své zubařky usedám vcelku rád, protože ačkoli tato na mně nejednou provádí i rituály novodobého práva útrpného, alespoň si na rozdíl od mnohých jiných neťuká významně na čelo, kdykoliv zjistí, že chci uvést do provozuschopného stavu, aby mne nepostihla náhlá příhoda držková v Africe, kam rok co rok po pozdně jarní zubní prohlídce mířím.

A tak tu usedám, jse tu plombován, tu rentgenován, tu přibrušován a tu odkamenováván. Na rozdíl od jiných míst a osob si mohu na tuto v ordinaci klidně otevřít i hubu, a to doslova. Často bohužel za následného otevření peněženky, ale tak už to za demokratů chodí.

Neperu se, neutíkám, neškrábu, nekoušu, nekvičím, nepláču. A možná i díky tomu dosud nejsem na tekuté a kašovité stravě, díky tomu si můžu kdykoliv dopřát třeba i můj milovaný řízek.

Totiž nemůžu. Protože udělat si ho neumím a na „virtuálních snech“ dosud v žádné soutěži k vyhrání nebyl. Ach jo.