Když si zasloužíte nařezat

Ne vždy vám nařežou jenom v hospodě nebo při nachytání s cizí ženou v cizím pokoji. Občas vám nařežou i lékaři ve své ordinaci, a považte, ještě si za to nechají od pojišťovny zaplatit. Těmto „zlotřilcům“ se odborně říká ambulantní chirurgové.

Jak už možná víte, zabloudili-li jste v pravý čas na meredit, dočkal jsem se vcelku nedávno obřízky i já. Tedy ne té předepisované kupříkladu muslimskou věroukou, ne pohlavní, ale hlavní. Tedy na hlavě, abych vše uvedl na pravou míru.

Takový chirurg se na vás nejspíše nejprve moudrým zrakem zahledí a nechá si popsat váš problém. Protože co kdyby jinak došlo k chybě a on třeba uříznul vás hyzdící obří nádor, na němž bytostně lpíte, zatímco vy byste toužili jen po drobné korekci maličké bradavičky v úplně jiných místech?

Poté, co si eventuálně pozve na moudrou poradu nepočetný sněm učených kolegů, dejme tomu z oblasti onkologie, a tito vás shledají prořízky hodnými, je s vámi sjednán termín.

Možná je slušnost, abyste se dostavili v daný čas na dané místo i s daným problémem, ze své zkušenosti však mohu potvrdit, že upadne-li vám v mezidobí onen fujtajbl, jenž měl být uříznut, sám od sebe, bude vám odpuštěno.

Pak si vás doktor po podepsání lejstra, že akceptujete všelicos, co by se mohlo stát, posadí či položí na svou ambulantní postýlku, která je docela pohodlná snad z důvodu její polohovatelnosti, sestra vás na této zkroutí tak, abyste byli doktorovi snadno dostupní a on na vás tedy nemusel jít se štaflemi nebo horolezeckou výbavou, a můžete si chvíli pohovět. Pak to bolí, nebolí, bolí a zase nebolí. Protože pokud vám do kebule zabodnou jehlu injekčního umrtvovadla, není to rozhodně tak příjemné jako do žíly či do zadku alias svalu, ale za chvíli už skoro nic necítíte. Tedy cítíte, jak vás cosi tahá za kůži, jak vás tam cosi dloube, ale to je tak vše. Než stačíte zdrbnout Ratha, ekonomickou krizi a stav zdravotnictví (případně jiná témata, jež budou v daném okamžiku aktuální), máte to za sebou. Ač třeba Sparťané, jste náhle sešívaní a podobně kulichu na sobě máte bílou bambuli, avšak z obvazu a náplasti.

Což sice vypadá na hlavě uprostřed parného léta paradoxně, ale chce to brát vše s humorem. Protože tuto parádu nesmíte (na mé zprávě pod hrozbou mnoha vykřičníků) sundat a na několik dní se s ní tedy musíte sžít.

A sžít se s ní dá, protože takový malý chirurgický zákrok není nic hrozného, nebolí to ani tak, jako když vám někdo šlápne na nohu, komplikace u rozumného člověka téměř nehrozí a aspoň si toto místo nemusíte (ku potěše prasátek mezi vámi) nějaký čásek mýt.

Prostě pohoda. A máte-li nakonec hlavu zase tak kulaťoučkou jako dřív, nač si stěžovat? Zejména proběhne-li toto ze strany doktorovy s prakticky trvalým úsměvem ve tváři. Jako v mém případě u českobudějovického doktora Pacáka.