Eutanazie

Tak tu tak ležíte. Ležíte, protože co dělat jiného? Co byste vůbec ještě mohli dělat jiného? Ležíte a sledujete, jak nemilosrdně pomalým tempem ubíhá vteřina za vteřinou, jak krutě dlouho trvá, než se minuta sejde s minutou, hodina s hodinou.

Ležíte a stále netrpělivěji unaveným zrakem vyhlížíte, kdy už někdo přijde. Kdy to trochu píchne a vy budete moci zase na pár chvil vidět realitu růžovější, než tato ve skutečnosti je.

Než se tak zoufale pomalu a pro vás zároveň tak zoufale rychle posune čas kupředu, vstříc nesnesitelné chvíli, jež bude snad vystřídána opět trochou milosrdné úlevy nevyvolané ničím jiným než pouhým chemickým klamáním těla. Neposlušného těla, které už není tím, čím bývalo. Není a už nikdy nebude.

Všichni kolem vás vědí, jak rychle se váš čas nachyluje, jak se nezadržitelně blížíte k cílové rovince a pak sprintem k cíli. K cíli, kterým se vše završí. Jednou provždy. 
Nemilosrdná bolest se vás opět zmocňuje. Krutá, neutuchající bolest, z jejíchž spárů člověka možná na chvíli vysvobodí injekce, jež není spásou, ale pouhou nadějí na trochu lepší konec.

Ležíte a čekáte, až do vás ti pseudovrazi opět zabodnou jehlu. Bezesporu pseudovrazi. Nezabijí vás, protože jim to zakazuje etika, složená přísaha a zejména zákon. Ovšem zároveň vás minutu po minutě zabíjejí, protože již dávno se tu nikdo neřídí dávkováním léků doporučeným výrobcem. Udělali z vás vlastně těžkého narkomana, protože se tu neohlíží ani na množství, ani na frekvenci, ani na to, že by podávání těchto novodobých alchymistických lektvarů mělo být pouze časově omezeným. Protože všeho moc škodí. Ale co na tom?

Nezabijí vás. Můžete se svíjet, můžete prosit, žadonit, kňučet. Můžete být troskou, nad níž by se i Herodes ustrnul a uronil slzičku. Vše marno. Protože máte právo na život a oni nemají právo vám ho vzít. Naopak nemáte právo na smrt a oni vám ji nemohou dopřát.

Ležíte tu a počítáte vteřiny, minuty, hodiny. Čas proložený muky. Jak závidíte těm ze sousedního pavilonu, kteří jsou ve stejně bezvýchodné situaci jako vy. Kteří jsou na tom ovšem přesto lépe. Protože jsou v kómatu, z něhož vede cesta již jen na doživotí ve vegetativním stavu nebo v lepším případě na onen svět. A ve vaší situaci je lepší nevědět než vědět.

Ležíte tu, jsa stroji na dýchání a vyměšování nebo živou masovou konzervou, udržovanou před zkázou již jen přístroji a zázraky moderní chemie.

Ležíte tu, jsa odepsanými troskami. Šťastné zítřky jsou už včerejšky a vy jen doufáte, že už snad brzy přijde konec. Ten, který nepřichází a nepřichází.
Koně i psi už bývají dávno utracenými, ocitnou-li se v podobném stavu, i skot a prasata dlí ve své specifické rakvi zvané konzerva. Nad všemi trpícími němými tvářemi se člověk v okamžiku beznaděje ustrne a dopřeje jim aspoň důstojný konec namísto nedůstojného dožívání. Jen člověku nikdo na onen svět nepomůže. Musí žít-nežít, dokud nebude o jeho osudu rozhodnuto vyšší mocí. Protože lidé jsou prý naštěstí lidští. Nebo lidé jsou spíše bohužel lidští. 

Bohužel. Protože jsou chvíle, kdy je lidskost na škodu. Všeho moc škodí.
Třeba tomu, kdo prosí o smrt, jíž se mu však nedostává. Protože nikdo nemá právo mu ji dát, ač by nikdo netratil, protože na světě vychází statisticky jedna smrt na jednoho člověka. Nikdo nepotřebuje dvě, nikomu nehrozí, že by se na něj snad nedostalo. Nikdo u nás i leckde jinde nesmí zemřít cizí rukou.

A tak člověku v hluboké beznaději upoutanému na předsmrtné lože nezbývá, než doufat, že ta s kosou bude milosrdná a přijde včas i bez cizí pomoci.

Musíme tam všichni. Nikdo smrti neunikne. Musíme se s tím smířit. Je však smutné, když nám, lidem, není dáno umřít jako lidé. Dříve, než se z nás stane živý kus masa. Protože eutanazie u nás není povolena. 

Jak se těšíte na chvíli, kdy třeba i do vás napíchají hadičky a trubičky, omotají vás spletí drátů od nejrůznějších přístrojů a v plenách vás budou nadívat chemií v předem prohraném boji s přírodou? Jak se těšíte na chvíli, kdy třeba i vy budete kus živého masa?