Na zdraví

Tak prý má každý desátý našinec problém s pitím alkoholu. Tedy ne ve smyslu, že by tento nemohl sehnat nebo snad vpravit do svých útrob; právě naopak.

A odhadem půl milionu našinců je prý na alkoholu přímo závislých, jak tvrdí uvedení i neuvedení odborníci ve zdrojích, z nichž jsem toto načerpal. Což má být minimálně desetinásobek osob závislých na drogách jiných.

Jsou kolem nás. Protože ne všichni se léčí, ač by toto potřebovali, a většinou se odborné pomoci dostává jen osobám čtyřiceti- až padesátiletým. Ti ostatní pak „léčí“ svoji závislost leda tak ve výčepu libovolné úrovně či u hrdla více či méně důmyslně ukryté láhve. Protože stejně jako v minulosti není ani dnes pro tyto nejen dostatek specializovaných lůžek v odborných zařízeních, ale ani dostatek dostupné ambulantní péče. Takže člověk se nejednou uchlastá dříve, než na něj dojde řada, nebo se utopí v lihu poté, co je mu pomoženo, ale po propuštění už se mu více pomoci nedostane, a co mu pak nejednou zbývá, než procitnuv v kruté realitě všedního dne tuto řádně zapít? Případně se leckdo lihovým rozpouštědlem rozumu zprovodí ze světa dobrovolně, nemaje pražádný zájem se léčit. Tedy ne že by třeba neměl zájem, ale zakázali by mu tam pít…

A na vině je prý stát, jak tito lidé z odborných kruhů tvrdí. Stát, který nedává dost prostředků na tuto tří- až čtyřměsíční ústavní kůru pro potřebné, stát, který nedotuje ambulantní pomoc našim ústavně stabilizovaným ochmelkům. Stát, který dá raději penízek na léčbu narkomanů než alkoholiků.

A tady bych si dovolil trochu oponovat. Jakkoliv to je dozajista pravda, jakkoliv jsou známy mé četné výhrady vůči státu, v tomto případě bych se ho asi spíše zastal. Vezmu-li tedy v potaz to, co činí stát, a konfrontuji ho s jeho přívlastkem „demokratický“. Protože stát těžko dá, nemá-li. A léčba alkoholismu, jakkoliv bezesporu potřebná, rozhodně není jedinou prioritou, a to nejen proto, že se svého zlozvyku navzdory úspěšné léčbě zřeknou prý jen tři z deseti závislých a u sedmdesáti procent jsou tak výdaje promrhány. A že se dají spíše peníze na léčbu narkomanů? Rozumně vzato nic nenormálního. Uveďme si jen jediný z jistě mnoha argumentů: střep od láhve na ulici zřídka napáchá takovou škodu na zdraví dítěte či jiného neználka, jako poranění se o odhozenou použitou stříkačku.

A mimo to, jak zmíněno, máme demokracii. Demokracii, v níž si člověk může zvolit sám svůj osud. Přičemž je snad každému známo, že u tvrdých drog velice brzy není cesty zpět a člověk se stává jejich otrokem, jemuž je bez pomoci určen neveselý ortel. Kdežto než se člověk propije k závislosti na alkoholu, míjí dobrovolně a zcela demokraticky spousty únikových cest. Vinen za na sobě napáchané je každý z nich, ten druhý však měl větší právo volby. Se všemi důsledky, jež z toho plynou.

A na alkoholismu našinců už dávno není vinen stát, byl-li vůbec někdy. Možná za minulého režimu bylo mocným tohoto světa příjemnější obyvatelstvo nachmelené než střízlivě a pragmaticky uvažující, ale to už je minulost. Dnes už je diktatuře dáno dávno vale a je spousta životních cest, z nichž podnapilost je jen jednou z mnoha. Vinen je každý sám za sebe.

A nejen každý sám za sebe. Vinny jsou peníze a média po těchto bažící, ať to stojí, co to stojí. Protože kdo z vás by třeba nevěděl, jaký beton vás osvěží? Kdo si nevzpomene na to, jakou odměnu po pořádné práci si zaslouží podle televizní reklamy, případně jaký kozel že je orosenou odměnou? Koho z vás nelákali na vína z Moravy, vína z Čech? Kdo s názvem prastarého boha má chuť vítězství? Kdo neví, že šestkrát destilovaný Amundsen není onen známý polárník? A že jeho tekutou kolegyní je Finlandia from the top of the world? Pro co se vrhal do vln moře Jameson? Co s číslem 42 stojí za to piť? Který germánský „mistr lovčí“ je prezentován jako volání divočiny? A s čím se máme dotknout slunce? Když je život hořký, bohudík. Vyjímečně hořký, vyjímečně dobrý. Který až ti proběhne před očima, ať je na co koukat.

Kolik rádoby moudrých médií s vlivnými producenty za zády nám tvrdí, kolik prospěšných látek obsahuje pivo a jak je tedy zdravé, kolik nám jich káže o prospěšnosti vína třeba v otázce dlouhověkosti a bystrých smyslů?

Reklamou jsme prostě masírováni. Ty tam jsou časy pracích prášků nebo dokonce sušenek Disco, na něž běžela reklama, ač se po nich lid pídil na pultech poloprázdných obchodů marně. Dnes se nasává, nasává, nasává. Protože je to in a cool.

A pak si odborníci stěžují a zoufají, že není peněz na nápravu a je zle. Každý desátý z nás hltá život plnými doušky, bohužel ale plnými doušky alkoholu. Je však na vině osočovaný stát? Jistě, je spoluvinen, protože z něj bere daně. Ale jen spoluvinen.

Vinen je jeden každý z nás. Sám za svou osobu. 

Po alkoholu se prý pomalu blbne. Každý desátý z nás už však prý nemůže oprávněně zvesela dodávat pointu vtipu – „já mám času dost“.