Rentgenové snímky - jsou vždy bezpečné?

„Představ si“, rozčilovala se jedna maminka v autobuse, „ten doktor jí ani neudělal rentgen! To je hrozný, jak se na pacientech šetří!“ Takových a podobných výroků slýchávám hodně, a bohužel i těch, kdy si rentgenový snímek dotyčný opravdu „vydupal“. Nemělo by to tak být. Zkusím vám vysvětlit proč.

Nejprve se musím alespoň trochu představit.

Pracuji v okresní nemocnici na oddělení Radiologie a zobrazovacích metod jako lékařka. Mám dvě atestace v oboru a zkoušku odborné způsobilosti pro nakládání se zdroji radiačního záření. Naše oddělení vyrábí rentgenové snímky. Dříve se jmenovalo Radiodiagnostika, dnes už ani jedna část bývalého názvu neplatí beze zbytku. Zobrazovací metody už nejsou jenom „radio“ a neprovádíme jenom diagnostiku, ale i tzv. miniinvazivní terapii. Pro dnešek se chci ale podržet těch původních metod, tedy radiodiagnostických. Patří sem hlavně rentgen (běžné snímky a dynamická vyšetření) a výpočetní tomografie (CT).

Jak je to s těmi snímky?

Radiační záření má několik složek. Jistá část celkového ozáření populace (poměry se stále mění a jsou různé v různých zemích světa i v různých částech naší republiky) pochází z přírodních zdrojů. Sem patří zemské záření gamma a kosmické záření. Zemské záření vzniká z přirozeného rozpadu radioaktivních prvků – asi víte, že v naší republice jsou místa na tyto prvky bohatá, jedná se zejména o uranové doly, ale i povrchové doly uhelné – zatímco kosmické záření je v naší republice zanedbatelné, pouze u jednotlivců se zvyšuje při letech nadzvukovými letadly. Pro ilustraci: jeden přelet oceánu z Evropy do severní Ameriky představuje zátěž, která odpovídá asi 35 snímkům plic. Druhá část ozáření populace je ozáření z umělých zdrojů, tedy těch, které vytvořili sami lidé. Z tohoto podílu ozáření tvoří celých 93% rentgenová vyšetření. Opět pro ilustraci uvádím, že zvýšení radiační zátěže po jaderné katastrofě v Černobylu, které se běžný občan bojí více než rentgenového snímku, je cca 0,6%.

Jak jsem již uvedla, určitému ozáření se nevyhneme, pochází totiž z přírody. Průměrný světoobčan obdrží z přírody ročně efektivní dávku 2,4 mSv. Píšu to sem proto, abyste si mohli udělat obrázek, jakou zátěž při porovnání se zátěží z přírody představují rentgenová vyšetření.

Nejnižší zátěž je u snímků plic, pokud se provádějí ve stoje nebo vsedě se vzdáleností rentgentky 150 cm (dálkové snímky). To zdůrazňuji proto, že se velmi často malé děti snímkují vleže na zádech, nejedná se tedy o dálkový snímek. Také snímky prováděné na lůžku nejsou dálkové. Dálkové snímky lze provádět pouze tehdy, není-li nutné hodnotit strukturu kostí, tedy u snímků plic a pro potřeby ortodoncie. Efektivní dávka je při nich cca 100x nižší než u snímků „zblízka“. Je tomu tak proto, že dávka záření klesá se čtvercem vzdálenosti.

Kostní snímky je potřeba snímkovat „zblízka“, aby obraz byl co nejostřejší. Efektivní dávka klesá s velikostí snímkovaného pole – čím přesněji udáte místo, které je bolestivé, tím lépe lze snímek zacílit a tím nižší je radiační zátěž.

Příklady radiační zátěže některých běžných vyšetření:
dálkový snímek plic – 0,03 mSv
rtg končetin, hrudníku, pánve – do 1 mSv
rtg vyšetření bederní páteře, břicha, lebky, vylučovací urografie, CT hlavy a krku – 1-5 mSv
CT hrudníku, CT břicha – 6-10 mSv

Z těchto příkladů je zřejmé, že např. jeden snímek bederní páteře odpovídá efektivní dávce, kterou obdržíte ve většině míst na Zemi za celý rok! (K přesnému určení efektivní dávky je nutné znát váhu a výšku pacienta, a další vstupní data.) Jedno CT vyšetření břicha pak odpovídá dávce z přírodního pozadí dokonce za 4 roky!

S rozvojem našeho oboru dochází ke zvýšení tzv. kolektivní dávky. Čísla, která jsem výše uvedla, se týkají jednotlivců. Kolektivní neboli populační dávka nám ukazuje, jak moc se rentgenová vyšetření využívají. Současná kolektivní dávka odpovídá cca 1,6 mSv na 1 osobu za rok, tj. včetně kojenců, malých dětí, těhotných, atd. Skutečná kolektivní dávka v nejvíce zatížených skupinách obyvatel tedy bude mnohem vyšší. Zvyšování kolektivní dávky koresponduje i se zvyšováním osobní efektivní dávky. Zatímco na jedné straně celkový trend vede ke snižování rizik při jednotlivém vyšetření, množství výkonů s použitím rtg záření stále narůstá a zvyšuje se i průměrný věk pacientů (tj. celková doba, po kterou jsou snímkováni). Měli byste vědět, že rentgenové záření JE škodlivé, i když jsme si na něj zvykli jako na nedílnou součást života. Reparační pochody organismu jsou individuální a nelze na ně spoléhat. Jediným zodpovědným principem je nezvyšovat radiační zátěž tam, kde to není nutné.

Co tedy můžete vy sami udělat pro snížení radiační zátěže své a svých blízkých?

Především řekněte svému lékaři o všech rentgenových vyšetřeních, která jste absolvovali, a to i tehdy, bylo-li to v jiném zařízení. Někdy postačí snímková dokumentace, která již byla zhotovena.
Snažte se co nejpřesněji určit místo, které má být osnímkováno.
Při vyšetření dbejte pokynů personálu, a myslete na to, že nesnímkované oblasti mají být kryty ochrannými pomůckami. Ne všude je to samozřejmost!
Ptejte se svého lékaře, zda není možné snímek nahradit jiným vyšetřením, které nepoužívá záření – zejména u dětí je dnes možné celou řadu vyšetření nahradit ultrazvukem nebo magnetickou rezonancí.
Žádanku na rentgenové vyšetření byste VŽDY měli obdržet až po vyšetření lékařem – nikoliv být jí vybaveni v čekárně chirurgického oddělení zdravotní sestrou. Pokud narazíte na takovýto přístup, braňte se!!
Pokud vám lékař řekne, že rentgenové vyšetření není nutné, věřte mu. Informujte se, za jakých podmínek by jeho nutnost mohla vzniknout. Zeptejte se, zda existuje možnost jiného vyšetření, které by mohlo rentgenový snímek nahradit.
Naproti tomu správně indikovaný a zhotovený snímek je pro další postup lékaře nezbytný a jeho výtěžnost vysoce převáží možná rizika.

Pro rentgenové záření platí stejně jako pro oheň, že je „dobrý pomocník, ale zlý pán“. Nevýhodou rentgenového záření je, že nepálí, není vidět, slyšet ani cítit. Tím spíše bychom neměli zapomínat, že prevence zbytečného ozáření je i v našich rukou.