Podvádět se nevyplácí

Domnívám se, že se každý z nás alespoň jednou ve svém životě pokusil z něčeho ulít. Během školní docházky z vyučování, v dospělosti z práce či ze všech možných nepříjemných povinností.

Já se zaměřím však na jedince školou povinné, jelikož právě ti bývají všeobecně k ulévání náchylnější. Důvodů, proč se ulít z vyučování, je mnoho. Někdo se potřebuje doučit látku, odpočinout si, anebo si prostě jenom tak prodloužit víkend. Někomu k zakrytí mírného prohřešku postačí omluvenka od rodičů, někdo se vydá pro získání alibi k lékaři. Také patřím mezi hříšníky, kteří se jednoho krásného dne pokusili prodloužit si víkend. Vlastně šlo o úplně nevinný čin, který jsem spáchala během studia na střední škole. Fotbalový klub Slovan Liberec tenkrát hrál pohár UEFA a já, společně se svou matkou, jsme nadšeně sledovaly všechny zápasy a pokud možno osobně. Ani si nevybavuji, zda byly dané zápasy vysílány v televizi, ale to by stejně nebylo ono. Není nad to, sledovat zápas přímo z tribuny, přikusovat k němu opečenou klobásku, případně popíjet zlatavý mok.

Toho dne jsme se vypravily do Prahy, abychom povzbudily náš tým, který zrovna hrál s Lyonem. V Liberci na stadionu nebyl zřejmě vyhovující terén, proto se hrálo v Praze. Pro tuto příležitost byly vybaveny speciální vlaky, které fanoušky přivezly co nejblíže stadionu a zase je odvezly zpět domů. I já s matkou jsme patřily mezi ostatní nadšence. Tenkrát jsme vyhráli 4:1, tak jsme se plné euforie vracely zpátky domů. Ale protože zápas končil pozdě a cesta vlakem trvala opravdu dlouho, tak jsem se té noci dostala do postele kolem třetí hodiny ráno. Za dvě hodiny jsem měla vstávat na praxi a byla jsem opravdu unavená… 

A tak jsem se rozhodla, že zaskočím k lékaři, ten mi napíše omluvenku a vše bude vyřešené. U nás ve škole nebyla jiná možnost, všechny omluvenky musely být s lékařským potvrzením. Vstávala jsem kolem osmé a šla rovnou za svým praktickým lékařem. Byl pověstný svým pochopením k žákům a studentům, kteří z různých důvodů prostě nemohli do školy. Pokud šlo o výjimečné případy a nedělo se to často, pak s klidem razítko i s podpisem vydal. Jenže toho dne jej zrovna zaskakovala mladičká a ze všeho vyplašená lékařka. Naměřila mi jen lehce zvýšenou teplotu (zřejmě z únavy) a pak se vystrašila, když mi nemohla přiložit bradu k hrudi. Pravý důvod náhlé blokace páteře jsem dobře znala, z pospávání ve vlaku v prapodivné a značně nepohodlné poloze mě za krkem skutečně bolelo, takže opravdu nešlo o nic závažného. Avšak lékařka vše viděla jinak a pojala podezření na meningitidu. Snažila jsem se jí její rozhodnutí vymluvit, avšak marně. A tak jsem ještě toho dne putovala do nemocnice na infekční oddělení, kde mi okamžitě během několika následujících okamžiků dělali lumbální punkci a pak jsem tam týden strávila s komplikacemi po punkci a ještě měsíc mě strašně bolela hlava. Nemohla jsem poslouchat rádio, protože mi každý tón duněl v hlavě jako projíždějící vlak. Nemohla jsem ani číst a psát, protože ta písmenka mi připadala tak ostrá, že mě z nich opět bolela hlava. Meningitidu jsem samozřejmě a díkybohu neměla. A věděla jsem, že už nikdy více se z vyučování neuliji, jelikož pro mě tato událost znamenala trest.  A to jsem dodržela.