Šup s dědečkem do sběrny

Ve Velké Británii se praktikuje vlastně docela rozumný nápad. Nápad, který by se možná na první pohled mohl někomu nezdát, ale když se nad tím zamyslíme, není na tom nic, co by se mělo někomu nějak „eklovat“.

Prostě se tam recyklují kovy z nebožtíků. Ne, nejde o žádnou zvrácenost, při níž by se na tělech nebožtíků prováděly nějaké úchylné procedury.

Prostě se po kremaci, během níž se člověk v prach obrátí, pakliže s tím pozůstalí souhlasí, vyjmou z popela kovové součásti, jimiž byl zesnulý za svého života „pospravován“, tedy různé kloubní náhrady, chirurgické šrouby a podobně, a tyto nalézají další uplatnění, třeba jako dopravní značky, pouliční lampy či součásti leteckých motorů.

Příbuzní zesnulého mají právo zvolit, zda tyto kovové součásti ze zesnulých chtějí vrátit či je nechají recyklovat. Zda tedy takovéto předměty chtějí vlastnit nebo dají tyto, obsahující nejednou i cenné kovy, k novém využití. Zda si chtějí doma uchovávat vzpomínku na svého blízkého dejmě tomu ve formě několika šroubů, jimiž měl tento po komplikované zlomenině pospravovanou kost, zda chtějí doma jako relikvii schraňovat dejme tomu dědečkův umělý kyčelní kloub,…

A lidé prý na to často slyší a tak se tato možnost nabízí již asi v polovině britských krematorií a ročně se tam takto získá asi pětasedmdesát tun kovu, výtěžek z jehož recyklace se používá k charitativním účelům.

Tato zpráva se již dostala i do našich médií. A já se pomaličku začínám bát. Protože známe se. Sice již dávno nerazí naši politici heslo „dohnat a předehnat“, ale stejně…
Protože proč by nám měly „součástky“ z našich drahých pomáhat jen ve formě dopravních značek, proč by nám měly svítit na cestu či nás povznášet možná za jejich dušičkami do nebes?

Kdy přijdou naši mocní s nápadem, že by se tyto součásti mohly recyklovat i dokonaleji?

Že bychom mohli „donosit“ secondhandové součástky našich blízkých…

„Tak vás bolí kyčel? Dobře, odoperujeme vás. Přineste si umělý kloub po babičce…“