Balkánský názor

Kdyby za mnou přišla nejistá osoba, nic bych jí nepůjčil bez záruky od někoho důvěryhodného, a i v takovém případě raději jen co nejméně. Kdyby za mnou přišla existence pochybná, nedal bych jí ani zlámanou grešli, tím méně pak korunu.

Kdyby pak za mnou přišel dlužník, abych mu posečkal, skřípěl bych zuby, ale budiž… ovšem minimálně do splacení opožděné platby by ode mne neviděl ani vindru. Kdyby si přišel následně půjčit, aby mi mohl splatit půjčku předchozí, nemohl by očekávat ani floka, zejména bylo-li by zřejmé, že novou půjčkou velkou nesplatí ani předchozí půjčku malou.

Kdyby za mnou poté přišel, že když jsem tedy na něj takový, nedá mi nic, dost možná bych ho načutnul do hýždí… Totiž to raději ne, protože by to mohlo být bráno jako násilný akt a kdo ví, podle jakého paragrafu bych na toto doplatil. Rozhodně bych ho ale do zmíněných hýždí alespoň poslal, a to pěkně nahlas. Mám-li pak použít slušný slovník, asi bych mu řekl moudro „bez peněz do hospody nelez“. Nebo bych mu jednoduše rázně zabouchnul dveře před nosem.

Protože takovému půjčovat nebudu. Když nemám ani vyhlídku na to, že by mi byl dluh vrácen. Nebudu do něho cpát nové a nové peníze, aby tyto zmizely v nenávratnu. Než mu pomáhat, dokud se nedostanu do spárů věřitelů a exekutorů sám, to radši pošlu exekutory na tohoto. Kamarád nekamarád. Ani kdyby se za něho přimlouvali mí kamarádi z nejlepších, lidi z nejváženějších. Jak jde o peníze, kamarádšofty stranou.

A vy byste dost možná učinili nejinak. Nebo se mýlím? Nemýlím, viďte? 

Ovšem ne vždy je tomu tak. Třeba poslední zvěst, již jsem se na internetu z důvěryhodného zdroje dozvěděl. Evropská centrální banka a Mezinárodní měnový fond v současnosti žádají, ANO, POŽADUJÍ, aby věřitelé, tedy ti bláhovci, kteří půjčili, odpustili Řecku jednou provždy polovinu jeho dluhů, a to jen a pouze proto, aby tato země měla za osm let, v roce 2020, DLUH „pouhých“ 70 % svého hrubého domácího produktu a byla tak v dohledné době alespoň životaschopná. A to poté, co už se v této zemi utopilo tolik půjček, poté, co soukromí věřitelé už dříve odepsali polovinu svých pohledávek při druhém marném pokusu Řecko zachránit.

A Německo, jaká to hanba, prý na toto nechce přistoupit, protože by se to poprvé dotklo nejen kohosi imaginárního, ale už i peněz konkrétních daňových poplatníků, obyčejných nevinných německých pracujících.

Nic proti Řecku, byť na ně sám nemám právě nejlepší vzpomínky. Uznávám, že mi tehdy Řecko jistě nepustilo slunce na plný výkon proto, abych se tam během deseti dnů dobral úpalu a navzdory všem opatřením se spálil tak, že jsem se skoro ani nepostavil na rudé nohy. Proto také následující řádky vyjadřující můj vztah k této zemi nemají s onou nešťastnou dovolenou pranic společného.

Ale můj vztah k Řecku je již delší dobu neměnným. Ať si vyžere, co si nadrobilo. Já bych mu nepůjčil.

Článek byl uveřejněný v rámci Literární soutěže.