První máj

Jste-li mé věkové kategorie nebo osobami staršími či nevýrazně mladšími, možná ještě pamatujete prvomájové oslavy režimu minulého, jenž tento den pozdvihl mezi svátky z nejvýznamnějších.

Protože první máj byl Svátkem práce a naše země oficiálně zemí, jíž vládli pracující a kde byla dokonce zákonem nařízena povinnost pracovat.

A tak bylo třeba slavit. Pionýrské kroje a milicionářské, vojenské a jiné uniformy, mávátka, transparenty, alegorické vozy, provolávání hesel v průvodech a naslouchání řečem potentátů pod tribunami. Radostné jásání, byť k jásotu bylo právě v tento den snad méně důvodů než kdy jindy, protože realita zůstávala realitou a navíc se preventivně neprodával alkohol, aby snad nedošlo k nějakým opojením vyvolaným nekalostem.

A hlavně a především raději ani sebemenší zmínka o tom, že šlo a jde vlastně o svátek „americký“, tedy „imperialistický“. Protože s tímto nepřišli jako první soudruzi sovětští a tím méně pak ti naši, tento byl zaveden již roku 1889 na paměť vypuknutí stávky amerických dělníků v Chicagu 1. května 1886 a i u nás se slavil již dávno před nastolením socialistického řádu, tedy už v roce 1890.
Pro mne a mně podobné býval za let středoškolských tento svátek neodmyslitelně spjat namísto organizovaného povinného veselí s rovněž povinným, ač dobrovolným „domácím vězením“. Protože jsem patřil k privilegované vrstvě studentstva, která byla dojíždějící z jednoho slavícího města do druhého. Člověk tudíž doma oznámil, že bude slavit se školou v okresním městě, ve škole oznámil, že bude slavit „mez svými“ doma,… a pak už jeden prostě musel jenom doma zalézt a nebýt nikým spatřen. Což se v posteli dalo docela příjemně vydržet.

A tak je můj vztah k tomuto svátku rozporuplný. Protože nic proti pracujícím, těchto si vážím a uznávám, že bez pilných rukou by lidstvo nebylo tam, kde dnes je. Míněno v dobrém. Ovšem nemám tento svátek rád pro povinnost se tohoto účastnit, aniž by o to jeden jakkoliv stál. Pro povinnost skandovat hesla, jásat, tleskat a hlavně být při tom co nejvíce viděn. Pro to, že člověk musel slavit neslavné. Uctívat vše kolem sebe, paradoxně zřejmě ale nejméně právě ty vskutku pracující. Ovšem mám ho na druhou stranu i rád, právě proto, že tehdy aspoň po několik středoškolských let bylo možno ošulit všemocný a vševědoucí režim.

A tak dnes první máj neslavím. Nemám k němu žádný vztah. Vzdávám hold našim pracujícím, najust ale právě dnes. Pětadvacátého listopadu. V den, kdy děkuji našim pracujícím za dobré dílo prostě jen tak sám za sebe. Nikým nenucen.

Článek byl uveřejněný v rámci Literární soutěže.