Vaterland

Objevil se tu kdysi po devětaosmdesátém roce. Kdy už se tu objevit mohl, protože předtím by byl jeho eventuální příjezd bezdůvodným.

Přijel, aby se podíval domů. Domů, kam se nepodíval od druhé světové války. Nějakých řádově pětačtyřicet let, po které měl domov někde jinde, jsa nedobrovolně přinucen odejít a zapomenout.

Dost možná nevěřil, že se sem, domů, ještě někdy podívá. Dost možná nevěřil, že se dožije této chvíle. A těžko vlastně říci v onen okamžik, zda bylo dobře, že se téhle chvíle dožil. Zda by nebylo lepší, kdyby dříve, než se tato možnost naskytne, složil své kosti do země cizí země, jež mu byla vždy až druhým domovem.

Zamířil cestou, kudy chodíval za onoho času do školy. Za teplých letních dní i za sněhu. Kilometry krajinou, lesem, přes řeku do „města“. A ze školy zpátky, pohoda nepohoda. Stejně jako všechny ostatní děti z těchto tehdy stejně jako dnes bohem zapomenutých míst. Dnes už ale nešel pěšky. Jel autem. Nohy už nesloužily dobře stárnoucímu pánovi, zdraví už nebylo tím, čím bývalo za oněch dob.

Desítky let tu nebyl. Nikdo tu desítky let nebyl, nepočítáme-li tedy k tomuto kraji lhostejné hlídky bránící státní hranici před narušiteli paradoxně nikoliv zvenčí, ale z řad našinců. Nic nezbylo. Jen jediný polorozpadlý komín bývalé maličké sklárny. Zarostlá džungle, o niž se nikdo nesměl a vlastně ani nechtěl starat. Protože byla v území, kde nikdo neměl co pohledávat.
On ale zamířil najisto. Do mlází na protější straně. Jeho žena i my jsme zůstali na cestě, jen on šel s plastovým kbelíkem do houštin. Do houštin, v nichž země skrývala poklad. Jeho poklad. Poklad cennější než všechno zlato, všechny drahokamy světa. Tedy pro něho. Nikomu jinému by toto nestálo za námahu, jen jemu.

Vrátil se s kbelíkem obsahujícím zablácený obsah. V očích slzy, tedy stopy po slzách. Slzách zármutku i štěstí zároveň. Z kbelíku se po opláchnutí v bystře tekoucím potoce cosi zablýskalo. Jako by šlo o diamanty neskutečné velikosti, ale nebylo tomu tak. Bylo to docela obyčejné a přece neobyčejné sklo. Křišťál. Sklo, které v onom mlází uprostřed ničeho tavívali jeho předci. Tam, kde žil jako dítě. Tam uprostřed teprve krátce otevřeného pohraničního pásma, po desítky let uzavřeného pro kohokoliv. Tam, kam by neproniknul, ani kdyby mu minulý režim coby bývalému sudetskému Němci odpustil nespáchanou vinu. Kolektivní vinu. 

Byl dojat a šťasten, že se mohl na blížícím se sklonku života ještě jednou vrátit sem. Domů. Do svého Vaterlandu. Se slzami dojetí, seznav, že jeho domov… už není. A nikdy nebude. Ale kousek domova mu přece zbyl, kousek si ještě mohl odvézt do domova nového, v sousední zemi.

Docela obyčejné kusy surového skla. Symboly domoviny, k níž nikdy neztratil svůj vztah.

Článek byl uveřejněný v rámci Literární soutěže.