Vzpomínka

Vzpomínáš si ještě na ony časy? Na dobu, která se již pozvolna stává minulostí, jakkoliv by v mé mysli dosud byla bezmála přítomností. Jako by to bylo včera, ač je to už obstojná řádka let.

Vzpomínáš? Vím, žes nezapomněla, ale vzpomínáš? Vím, že se v tvé mysli rovněž vynořují střípky z našeho společného minula, ale jsou tyto stejně jako v mysli mé dosud živým příběhem nebo už jen vzpomínkou utopenou v mlze zapomnění, z níž se jen tu a tam vynoří nějaká ta jasnější kontura prožitého?

Vídám to nejednou skoro jako by to bylo včera. Tvoji tvář, tvé tělo, tvé vlasy, tvůj hlas. Jako bys ani nebyla vzpomínkou, jako bys tu dosud byla a jen si právě na několik okamžiků někam odskočila. Jako by už už měl cvaknout klíč v zámku, jako by se měly otevřít dveře a v nich se zjevit tvoje líc. Překrásná, okouzlující. 

Jenže dveře zůstávají zavřené. Nikdo v nich neotáčí klíčem, necvakne klika. Ani se nerozezní zvonek, signalizující, že by sis tu zapomněla klíče. Jen ticho tam, kde zněl tvůj hlas, tvůj smích.
Nejsi tu. Ve tvé části skříně už dávno visí jiné oblečení, tvé lože zůstává opuštěno, tak osiřelé. Tvé lůžko za pomyslnou železnou oponou, již mi tak dlouho nebylo přáno překonat. Ale nakonec jsem tuto přece jen zdolal, protože žádná bariéra nezastaví toho, kdo vskutku touží.

Toužím po tobě i dnes. Dnes, dávno poté. Moře vody už uplynulo od těch chvil, kdy jsem se tě směl dotknout chvějícími se dlaněmi, kdy jsem směl na pár chvil to, co jsem předtím drahně času nesměl. A co už dnes zase nesmím, bohužel.

Jak jen jsi byla měkká, hebká, spanilá, tady v šeru příbytku i za denního jasu. Jako bohyně, jež nečekaně narušila můj do té doby poklidný chod žití. Jak jen jsi byla úžasná, nebylo krásnější nežs byla ty.

A já postrádám tvou krásu. A nejen krásu. Postrádám… tebe. Celou. Se vším krásným, co nás potkávalo za onoho času, i s tím, co tak krásným možná nebylo, ale co zahojil čas, bylo-li tedy vůbec třeba toto hojit.

Jen jedna jizva se dosud nezacelila. Jizva na srdci. Jizva zbylá po tvém odchodu.

Asi tomu tak muselo být. Asi to chtěla vyšší moc, že dnes už nejsi moje. Jsi kohosi jiného. A mně zbyly jen vzpomínky. Vzpomínky, ve kterých jsi dosud moje, ve kterých jsi v mém náručí, v mých dlaních. Odtud neunikneš. Protože já vzpomínám.

A co ty? Vzpomeneš si ještě na onen čas? Na onen čas, od něhož nás dnes dělí už řádka let a tři děti. Čas, který se na mně podepsal. Na tobě nikoliv. Nebo alespoň ne viditelně. Čas ve tvé tváři ustrnul, jsi stále táž. Jen moje už nejsi.

A mně je to líto.

Článek byl uveřejněný v rámci Literární soutěže.