Jane

Člověk se narodí a hned někam patří. Patří do své rodiny a protože tato rodina patří do určitého společenství, patří do tohoto rázem i čerstvě zrozený človíček, ač si to sám ani zbla neuvědomuje a nemá na výběr, chce-li vůbec patřit tam, kam patří.

Pak roste a sounáležitost s prostředím roste s ním. Prostě někam zapadá, a aby zapadl, musí patřičně činit. A čím patřičněji činí, tím více sem zapadá a zákonitě i tím více nezapadá někam jinam.

Člověku je prostě souzeno někam patřit a snad není člověka, který by se zcela uzavřel před světem a nikam patřit nechtěl.

Ovšem člověk nikdy nemusí patřit jenom tam, kam patřit má, člověk nemusí činit jen tak, aby byl bezmezně přijímán „svými“. Tím, že člověk patří do určitého okruhu lidí, nevyplývá povinnost stranit se jiných, a pokud už člověk sám nemíní akceptovat sobě cizí společenské kruhy, je to čistě jeho věc, jeho rozhodnutí. Protože vždy je jen na člověku, jakou z nabízených cest zvolí, a každý má na výběr, i ten nejomezenější z lidského rodu.

A tak klidně mohou v příhodných chvílích prolnout i světy jinak si navzájem na hony vzdálené, světy tak se lišící a jen tak málo společného mající.

Svět relativního bohatství může prolnout se světem chudoby. Svět vcelku vzdělaný může najít styčné body se světem jednoduchým, ba dost možná přímo primitivním. Svět na úrovni může „klesnout“ k tomu světu přízemnímu, bojujícímu někdy i o holé přežití. Svět vyspělý může prolnout se světem v podstatě téměř banálním. Ten, kdo toho tolik smí, může dobrovolně klesnout až na roveň toho, komu je tak málo přáno. Ten, kdo je leckde vítán s otevřenou náručí, může klidně nalézt cestu k tomu, kdo je minimálně v daném okamžiku nanejvýš snášen, tolerován, trpěn. Člověk, jemuž bankovka a pleť otevírá všechny brány, může nalézt druha i mezi těmi, kdo jsou nejednou rádi, mají-li vůbec co jíst.

A nemusí to znamenat společenskou degradaci.

Vím, o čem mluvím. Protože právě tak by bylo možno hodnotit čas strávený tam na úplném jihu Afriký s Jane. Koexistence „vyspělé“ a „nevyspělé“ civilizace. Na tamní poměry bohatého evropského turisty s imigrantkou ze sousední zbídačené Zimbabwe, jíž bylo dopřáno za směšný peníz uklízet a vařit v malém ubytovacím zařízení. Vysokoškoláka s absolventkou neelitního afrického školství, eufemicky řečeno. Jedince z technologicky vyspělé společnosti s tou, jež byla pyšná na to, že když se podnik renovoval, daroval jí zaměstnavatel vyřazenou televizi. Jedince, který rok co rok obletí více než polovinu zeměkoule, s tou, která se jednou ročně za uspořené drobné vydá pochybnou a nebezpečnou pozemní cestou do sousední země, aby se na chvíli setkala s rodinou.

Dva zcela nerovné světy. Světy, které by se asi nikdy na delší čas neprotnuly, blíže nepoznaly. Tady v Evropě. Protože jedna strana by na takový „vzestup“ nemohla ani pomýšlet a ta druhá by se takhle „nesnížila“.

Protože Evropa není… Afrika. Afrika, kde se člověk může „snížit“ a kde jiný může pro změnu snít o nedosažitelném. Kde není pro člověka problém bavit se s těmi, kdo jsou… pod jeho úroveň.

Článek byl uveřejněný v rámci Literární soutěže.