Rakousko a já

Když den co den můžete pozorovat nedaleké kopce a říkat si, že za nimi už je Rakousko, není divu, že si k této zemi určitý vztah vypěstujete.

A já jsem si ho tudíž zákonitě vytvořil též. A můj vztah k Rakousku je jednoznačně tím vztahem, jenž v mojí mysli nejvícekrát doznal změn. Prostě proto, že jsem žil v určitém čase na určitém místě a v určitých podmínkách.

Rakousko pro mne bylo zprvu pouhým snem. Čím jiným taky mohlo být, když jsem jel na kole a stačilo pootočit hlavu a nejednou se v hlavě zrodila myšlenka na to, že „za tímhle kopcem už je Rakousko, kam se v životě nepodívám“. Protože zatímco kopec sám až takovou překážkou nebyl, politické poměry a železná opona před ním ano.
Rakousko pro mne bylo rájem. Protože kdykoliv se u nás přepnula televize na vysílání rakouské a kdykoliv v tomto začaly reklamy, zaznělo u nás doma „tak co zase nemůžou prodat“, následované notnou porcí závisti. Když se člověk myl jediným dostupným šampónem, když se nádobí drhnulo jedině v Jaru, když se mluvilo o štěstí, sehnaly-li se vložky, kus masa nebo něco na sebe, zatímco o pár kilometrů dál se toto lidem muselo mediálně vnucovat…

Rakousko pro mne bylo i symbolem zakázaného ovoce. Protože třeba taková občasná reklama na určitou dnes už i u nás naprosto běžnou kosmetiku byla provázena sličnou kráskou zjevující se na obrazovce na okamžik nahoře bez a tu a tam i v nábožensky založené sousední zemi se objevil v nočních hodinách nějaký ten film, kde se tu a tam objevilo nějaké to ňadro, v našich končinách za oněch časů to symbol nemorální a zakázané pornografie.

Odtud už byl jen krůček k poznání, že nejsou peníze jako peníze. Že koruny nejsou šilinky a že to, za co tam nezaměstnaný nebyl ochoten ani hnout prstem, by se našinec ochotně udřel k smrti, kdyby směl.

Pak se změnila doba a s tím i můj vztah k této zemi. K Rakousku více než k jiným západním zemím, do značné míry pak i proto, že tato země byla tou první za „železnou oponou“, jež nám zrušila vízovou povinnost. Takže člověk směl rázem nepředstavitelné – prostě vzít pas a vyrazit na hranice, dostat razítko a okusit dříve zapovězeného ovoce. A jakým to pro mne bylo zázrakem, vyjet z potemnělých Budějovic s poloprázdnými výlohami obchodů dosud plných neprodejného braku do Vídně, kde toho bylo tolik k vidění už v pouhopouhém nejbližším okolí nádraží Františka Josefa! Sen, byť toliko s pouhými šesti stovkami šilinků na rok v kapse.

Pak jsem poznal osobně první Rakušany, pak další a další, staré, mladé, bohaté, chudé. Poznal jsem, oč více je v Rakousku krásných děvčat než v Německu,…, inu, Jugoslávky, Italky, Maďarky, Slovenky, Češky, Polky,… Poznal jsem je a zjistil, že nejsou těmi zlými imperialisty, kteří pro našince chystají jen to nejhorší. A mezi nimi jsem poznal i toho, jenž mi dal dar možná z nejcennějších. Dar ve formě rady: „Nedělej ze sebe chudinku, nejsi o nic horší než my.“ Dar, jenž mi později nejednou hodně prospěl, když jsem poznal, že jako s chudákem se zacházívá ve světě jen s tím, kdo sám sebe za chudinku považuje.

Poznal jsem Rakousko křížem krážem. Poznal jsem tam lidi dobré i špatné, z nichž však ti dobří převažovali. Výrazně. A tak mám Rakousko dodnes rád. Jen už tam dnes tak často nejezdím, protože… už je to tam úplně stejné jako u nás doma.

Článek byl uveřejněný v rámci Literární soutěže.