Němci a já

Můj vztah k Němcům se začal rozvíjet již v dobách dávno minulých, byť tito nebyli prvními, s nimiž jsem měl něco do činění. Byli tu i jiní národové, s nimiž jsem měl tu čest i dříve.

Ovšem dnes mi tu půjde o vztah k našim západním sousedům, byť tito v minulosti nebyli vždy ryze západními, protože v jisté epoše byli i naši sousedi západní rozděleni na ty západní a ty východní. Prostě myslím teď naše sousedy západní z hlediska jejich lokalizace na mapě.
Názor našeho národa na Němce je doposud v nejednom případě rozpolcený. Máme je rádi, ale nemáme je rádi, případně je rádi nemáme, ale máme je rádi. Přičemž rozhodující roli tu hraje vlastní historická zkušenost a nikoliv až tak sféry jiné.

Protože naše dosavadní vztahy ovlivnila, jak známo snad i nejhloupějšímu nedoukovi, druhá světová válka. Není divu, že nejstarší generace tudíž Němce vesměs ráda nemá. A i můj děda sám prohlašoval, že Němci jsou s...ě, a zřejmě věděl, o čem mluví, protože sám byl Němec. Nemohl je mít přece rád ten, koho si na dlouhých šest let totálně porobili, koho chtěli s celým jeho národem vymazat z mapy světa, poněmčit nebo vyhladit. Vždyť odbočíme-li trochu, kolik z našinců nemá dodnes rádo komunisty, jež jsme vlastně nedobrovolně dobrovolně volili, byli z našich řad a lid povolný nechávali vcelku na pokoji, dávali mu tu špetku jistoty a blahobytu. A jak by tedy mohl mít někdo takový rád cizí národ, jenž se k němu zachoval způsobem daleko podlejším!
Mladší generaci pak budou Němci spíše pravým opakem. Vždyť pro tu jsou minimálně ti „západní“ synonymem dlouhodobé demokracie, již jsme jim v skrytu duše za minula záviděli, jsou národem vyspělým a bohatým, civilizovaným, jenž nám může být v mnoha ohledech vzorem. Modlou, ideálem, alespoň ve srovnání se zbytkem světa.

A my mezi tím se pohybujeme kdesi v rozmezí mezi obdivem a zatracováním, mezi potleskem a znechuceným pískáním, mezi nadšením a odporem. Mne nevyjímaje.

Protože i s rizikem, že se někomu znelíbím, prohlašuji, že Němce mám rád. A to nejen proto, že jsem k nim měl vždy geograficky a tak trochu i dědičně vcelku blízko. Mám je rád třeba proto, že mi za let středoškolských byli jedinou cizinou, kam jsem z naší země mohl vyrazit a kde se ke mně chovali slušně, byť pochopitelně mluvím jen o té části severní, tedy „východní“, tedy „demokratické“. Protože Německo západní mi za dob socialismu bylo nedosažitelným, i když bylo vlastně daleko zeměpisně bližším než jeho „východ“. Nebo proto, že jsem jsa zaměstnancem hotelu na sklonku socialismu nejednoho z nich poznal, ocitaje se tu v sezóně v samém srdci „východního Německa“ na břehu Lipna. Nebo proto, že jsem v dobách polistopadových nejednou do této země, nyní již do její části západní, prostě tu a tam zajel na kole a nikdy se nedočkal pejorativního cejchu chudého příbuzného z východu. Nebo proto, že bezmála rok co rok přestupuji na letišti ve Frankfurtu a nejen coby evropský unionista jsem si zjevně roven s místními. Nebo, a i to sehrává velkou roli, proto, že Němci jsou více než kdo jiný národem přesným a spolehlivým. Pro co je prý nemají rádi Řekové, pro to je mám rád já. Osm hodin je v osm hodin, čistota je čistota, dochvilnost dochvilnost, cena je cena, záruka je záruka. Přičemž jistě i zde jsou výjimky, ale tyto výjimky jsou spíše výjimkami než pravidlem.

Prostě mám Němce vcelku rád. Ne pro to, jak se nejednou projevují navenek, jsa v očích nejednoho z nás „pány světa“, ale proto, jací jsou uvnitř.

Článek byl uveřejněný v rámci Literární soutěže.