Tak vznikají a zanikají

Potkají se minimálně dva, z nichž jeden nabídne tak trochu zištné nezištné přátelství a druhý je podobně zištně nezištně přijme. „Pojď, budeme spolu kamarádit.“ „Tak jo.“

Samozřejmě že jsem tento úvodní rozhovor, jenž může probíhat v různých obměnách, zjednodušil na jeho nejzákladnější podstatu.

A tak se dají dohromady dva, tři, čtyři,… A pak je jich rázem tolik, že už je záhodno zřídit si svoji vlastní klubovnu. Protože dva se v nepohodě sejdou u některého z nich doma, případně se ukryjí pod jakýmkoliv jiným typem přístupného přístřešku, ale je-li jich už víc, je to přece jen komplikovanější. A také přece taková skvělá parta nebude trávit dni na ulici, že? Musí mít kam zalézt, kde kout své pikle.

Skupinka má vlastní klubovnu, do níž si tu všichni a tu alespoň někteří z jejích obyvatel zvou kamarády nové a nové, kamarády skutečné i potenciální a nakonec třeba i jen nepřátele svých nepřátel, kteří svými počiny nejsou partě proti srsti.

A pak se po facebookovsku, i když většinou bez „atlasu hub“, rozšiřuje okruh přátel či těch, koho by bylo alespoň do jisté míry těmito nazývat. Objevují se ti, kdo by rádi do klubovny pronikli, ať už s kalými či nekalými úmysly, a jsou tu i ti, kdo se chtějí pouze přitulit, nenalézaje kamarádů jinde, nebo doufají, že by snad tito mohli být spřátelenými podle hesla slepý mezi jednookými králem.

A tak se partička rozrůstá a musí zákonitě dříve či později stanovit pravidla. Protože bez pravidel by zavládla anarchie. Musí být jasno, kdo co smí, kdo co může a co ten který nebo i každý nemůže, nesmí nebo neměl by.

A partička nechce být pochopitelně chudičkou. Vždyť by nebyla pro nikoho atraktivní, nikdo by se s ní nechtěl kamarádit, nikdo by ji neakceptoval, kdyby měla nanejvýš pár šestáků v kapse.
A tak se něco pod pokličkou upeče. Každý přinese nějaký ten penízek za právo zde setrvat nebo si dokonce polepšit v hierarchii. Jeden obětuje vlastní kapesné, jeden přidá z prasátka svých sourozenců, jeden obere rodiče. Jeden žebrá po známých i neznámých, další šidí, krade, podvádí, planě i neplaně slibuje, vydírá,… A kasička se plní. Plní se ku spokojenosti všech členů party.
Jen občas to zaskřípe, když někdo překročí při své shánčlivosti meze, tedy přesněji (protože peníze nesmrdí) když se na to přijde. Ale což… dotyčný se „uklidí“ do ústraní, vyžene z kruhu svých blízkých, pro něž vlastně konal, je zdiskreditován, všichni od něho dávají ruce pryč. A mohl by se třeba i zlikvidovat, vyžadovalo-li by to blaho celku.

A tak to funguje. Do chvíle, než se v „kruhu rodinném“ vystřídá přece jen přespříliš černých ovcí nebo než se zeslábne natolik, že už se nikdo za vnější zdí klubovny nechce s těmi uvnitř družit. To se pak parta rozeběhne různými směry. Někdo se chytí skupinky jiné, někdo si najde úplně nové kamarády a sestaví novou partu, někdo zmizí v nenávratnu a někoho třeba i zavřou. A život jde dál.

Tak to prostě chodí. Když vznikají… politické strany a hnutí nebo jiné zločinecké bandy.

Článek byl uveřejněný v rámci Literární soutěže.