Odreagování se rytím

I když člověk mně podobný musí v jednom kuse do něčeho rýt, minimálně tedy pokud se zaměstnání týká, neznamená to, že by měl po tom půldenním rýpání se v něčem tohoto už absolutně dost.

Protože se od toho věčného rytí do něčeho dá rovněž rytím odreagovat. Není totiž rytí jako rytí.

A tak se nejednou, zejména v čase jarním a podzimním, odebírám na venkov, abych se zde vyřádil rytím… záhonů. Protože si přitom člověk srovná myšlenky, zatímco musí ohýbat hřbet, protože člověk načerpá nové energie, odčerpávaje fyzickou námahou energii. Protože člověk se osvěží tím, že se nejednou fyzicky zdevastuje.

K tomu, aby se člověk mohl odreagovat právě rytím, potřebuje v ideálním případě rýč. Což je pracovní nástroj, jenž zná každé malé dítko již od chvíle, kdy zhlédlo Večerníček s krtečkem. Nástroj, jenž připomíná tak trochu lopatu, pouze s tím rozdílem, že rýč je užší a ostřejší, aby se lépe nořil do země, a na konci násady má madlo, o něž se člověk může efektivněji zapřít. A rovněž bývá rýč kratší než lopata, na což však nelze stoprocentně spoléhat, protože existují i lopaty krátké, případně zlomené, jež nemusejí dosahovat ani délky rýče.

Aby pak člověk mohl rýt, potřebuje mimo zmíněného rýče již jen kousek toho záhumenku, kde by mohl svou činnost beztrestně provozovat, a něco té fyzické zdatnosti.

Rýč se používá tak, že se kovovou částí kolmo přiloží k zemi, a to zašpičatělou částí dolů a dřevěnou násadou bezmála svisle čnící k nebesům. Poté se násada uchopí u praváka pravou a u leváka levou rukou na svém konci, druhou rukou kdesi uprostřed, jak to zrovna člověku připadne pohodlné, a aby jeden nemusel tolik zabírat rukama, na horní část kovového dílu se šlápne. 

Výhodu tu mají zejména lidé otylí, obézní, při těle nebo prostě tlustí buřti, kterým se nástroj daleko snáze noří do země než nějakým houžvičkům, snáze se ryje rovněž kyprá černozem než ztvrdlý jíl či kamenitý úhor.

Rýč se zašlápne do nitra matičky země a následuje pohyb připomínající znalcům fyziky páku a nám ostatním kácející se strom, přičemž, daří-li se, je kovovou částí nadzdvihována tu menší a tu větší rodná hrouda.

Poté se odloupnutý kus hlíny na rýči nadzdvihne jako Jeníček na lopatě čarodějnice z perníkové chaloupky a překlopí. Že přitom zem padá z rýče zpět na záhon je naprosto v pořádku, tak to má být. Protože kdyby zůstala viset ve vzduchu, bude po zrytí záhon prázdný a pak by se nám v něm zákonitě nemohlo nic urodit.

I vnoříme rýč do země, vyrýpneme hroudu či drn, nadzdvihneme, převrátíme a necháme dopadnout. Vnoříme,… A tak pořád dokolečka, dokud nám síly a pozemek stačí.

A někdy stačí vskutku málo. Klidně i pár čtverečních metrů a zapomeneme na starosti všedního dne. Zapomeneme na trable, na problémy, na všechno. Zbude nám jen jediná touha. Svalit se na postel a umřít.

Článek byl uveřejněný v rámci Literární soutěže.