Chytrému napověz...

Dvě přítelkyně usedly v kavárně a zapředly družný hovor. Obě v dobrém rozmaru, s úsměvy na líci. Zejména tedy ta v modrých šatech, jíž právě cosi vytanulo na mysli.

„Holka,“ povídá té v šatech zelených, „já jsem ti včera slyšela bezvadný vtip. Ještě dnes, když si na něj vzpomenu, se musím smát.“

Což rovněž učinila.

„Ten musíš slyšet. Prostě jedna ženská…“ Nezvládla náhlý nápor smíchu, jímž se až zakuckala. „Jedna ženská takhle telefonuje na gynekologii…“ Opět těžko přemáhaná vlna smíchu, marně skrývaného za dlaní kryjící její ústa.

Žena v zeleném trpělivě vyčkávala, až tu v modrém přejde hlavní nápor smíchu a bude pokračovat.

„Prostě ženská volá na gynekologii a ptá se doktora, jestli tam náhodou nezapomněla kalhotky… Hihihihi… No a ten doktor… Hahahaha… Ten doktor jí do telefonu povídá, že ne…“ Další mohutný záchvat smíchu.

Posluchačce bylo souzeno opět vyčkat, než vypravěčku přejde chichot.

„A ta ženská na to, že… No já se snad puknu smíchy…“

A opravdu to vypadalo, že pukne, ať už smíchy nebo pro její více než korpulentní postavu.

„…A ta ženská na to, že tedy pardon… Že si tedy ty kalhotky zapomněla asi o patro výš u zubaře…“ Chichichi.

Dáma v modrém se mohla smíchy uválet, jako by tento vtip nereprodukovala, ale teprve poprvé slyšela.

Paní v zeleném se přidala, ovšem jen s úsměvem decentním. Náhle si totiž vzpomněla, že má ještě nějaké zařizování. Něco, co nesnese odkladu.

Dámy se rozloučily a ta v zeleném zamířila k nedalekému zdravotnímu středisku. Musela totiž urychleně na oční oddělení, dokud tam ještě ordinují.

Konečně si totiž vzpomněla, kde že si dopoledne ty svoje postrádané kalhotky zapomněla.